Komu bych to tak řekla?
Už vím, napíšu to na net
Psali jsme si dopisy, dlouhé dopisy, posílali si pohledy, krásné pohledy. Teď? Sdílíme na FB a twítujeme, píšeme diskuse a potom komentujeme. A co náš opravdový reálný život? Co přátelé? Je někdo, komu bychom napsali vlastní rukou na dopisní papír dlouze vybíraný v obchodě dopis o tom, co nás postihlo, co nás potěšilo? Je tu někdo takový, komu investujeme čas?
Papír je minulost. Internet je budoucnost. Má to tak být?
Jasně, taky jsme mohli zůstat u valchy a jezdit koňmo, o tom žádná. Jenže já mám trochu strach, že ty opravdové mezilidské vztahy žádný monitor, klávesnice a sebelepší sociální síť nebo komunitní web nemůže nahradit. Budeme spolu umět mluvit? Budeme umět říkat - opravdu říkat, ne psát - své názory. Budeme umět se druhému podívat do očí a mluvit s ním?
Nebo budeme za každou větou říkat: "Enter"?
Ať je to, jak chce, internet je veřejné médium. A myslet si, že moje řádky si bude číst jen omezený okruh lidí, je naivita. Kdokoli a kdykoli může moje slova najít. A když už je veřejně napíšu, veřejně mohou být proprána. Jestli ono by tedy nebylo lepší ty svoje strachy, intimní detaily života, fotky a potíže přestat sdílet v tom veřejně přístupném prostoru
Jestli by tak nějak nebylo lepší, abychom se se svými problémy svěřili své kamarádce? Otázkou zůstává, jestli pro všechny ty internety některým ty reálné kamarádky opravdu zůstaly :-)
O tomhle přemýšlím dost často. Když jsem byla mladá, psala jsem si deník. Popisovala jsem myšlenky, zážitky a touhy, které jsem neměla odvahu nikomu říct, ale nějakým způsobem jsem je potřebovala dostat ze sebe ven, prostě taková terapie. Schovávala jsem ho ve svém pokoji v knihovně v obalu od učebnice matematiky a měla tak jistotu, že do něj ani rodiče, ani sestry nenahlédnou. I moje kamarádky si psaly deníky. Řekly jsme si spolu hodně věcí, ale své deníky jsme si nikdy nedávaly vzájemně číst. Důvěřovaly jsme si, ale zachovávaly soukromí a respektovaly je.
OdpovědětVymazatKdyž se rozšířil internet a já na něj vstoupila, nevycházela jsem z údivu. Všechny věci, které se dřív zaznamenávaly do deníků a skrývaly i před očima nejbližších, najednou visely na blozích a diskusních fórech, přístupných milonům párů naprosto cizích očí. Nějak jsem si na to za ty roky roky zvykla, ale stejně se nepřestávám ptát PROĆ. Proč se spousta lidí bojí, že se nějakou pikantnost z jejich života dozví sousedka z vedlejšího vchodu, ale proč jim nevadí, že o nejtajnějších hnutích jejich myslí čtou stovky neznámých?
Modra
Víš, já spíš dumám, že to už opravdu není NIKDO komu by se někteří svěřili? Že musí své starosti a trápení hodit všem na odiv a udělat z toho věc veřejnou?
VymazatOno to asi bude něčím jiným....
VymazatTak, možností je vždy více :-)
Vymazat...jsem se musela zamyslet, jarní dny mě činí ještě tupější než jindy :-).
VymazatCo potřeba předvádět se?
Bože, neděs mě, že to, co je na netu, už je všechno :D
OdpovědětVymazatS jedním jediným konkrétním člověkem si dopisy ručně, na x stran, píšeme... roky :)
Jenže ty jsi úkaz, to všichni už dlouho víme :-)
VymazatDobrá úvaha, Ivčo! :-) ......... a jelikož mi přijde hodně ubohé a slabošské vystupovat jako ANONYM; řeším na netu především politiku. Za svoje názory se (na rozdíl od většiny anonymů) nestydím a vyloženě si je užívám :-) (však mě znáš). To, co napíšu na netu, vmetu komukoli do tváře i v reálu ............ Čistě soukromé věci mají zůstat soukromými.
OdpovědětVymazatSHRINE