Je strašně těžké si přiznat,

když něco nezvládnete

A nejde o to, abychom si objektivně přiznali, že většina z nás na tu Čomolungmu prostě nevyleze. Já osobně bych chcípla ještě pod základním táborem a předpokládám, že většina to má stejně. Jako, jasně, jsou výjimky, který se vyplazí až na vrchol (i v případě těch fakt největších sportovců se zdráhám použít slova jako vyběhnou, vyjdou, vyskotačí apod., protože si myslím, že nahoře se plazí úplně každej). Některý by třeba i ten základní tábor zvládli a někdo prostě vyleze ještě vejš. Ale já se nevyplazím, ani se o to nepokouším a klidně si přiznám, že miluju rovinaté krajiny :-). 

Ale jsou věci, které si přiznáváme blbě. Blbě je přiznáváme sami sobě, natož abychom je přiznali druhým. Třeba takové selhání ve výchově se blbě přiznává. Se jako celej život snažíte, aby z toho dítěte vyrostlo něco pořádného, abyste potom zjistili, že to dítě třeba krade. To je jako řacha jistě nevídaná. 

Si představuju, jak to piplám, pak s tím někam lítám po výletech,  platím kroužky, vozím tam, jsem vorvaná jak borůvka a pak přijde den, kdy zjistíte, že to dítě někomu vybílilo prkenici. Ajajaj. Troufám si říct, že většina z nás se fakt snaží, aby z toho dítěte vyrostl pořádný člověk. A taky si troufám říct, že ne vždycky se to podaří. Že proti tomu není nikdo imunní a hlavně období puberty je zátěžovou zkouškou, kdy se to prostě jednoho dne může otočit úplně jinam. A vy s tím v tu chvíli nehnete. 

Jasně, existují rady typu: Zmaluj mu/jí prdel, že si nesedne. Jenže ono to zase nemusí vůbec zabrat a třeba v mém případě by to vedlo k úplně opačnému jednání, tedy bych místo prkenice šla udělat banku, abych ukázala, že onen tělesný trest byl úplně na nic. Takže co? Ptáte se sám sebe, co jste udělal blbě, kde jste udělal chybu. Skládáte hlavu do dlaní, popíráte, začínáte lhát, někdy to dítě krejete (jste přeci rodič, jste tu od toho). 

Co si myslím já osobně? Důležité je přiznat si, že to tak je. Důležité je, přiznat ostatním, že to tak je. Důležité je, najít i chybu v sobě a nehledat ji jinde. A důležité je jednat. Jednat, aby se to celé neopakovalo. A já si prostě pořád myslím, že postavit se tomu celému čelem, sobě i jiným říct: Ano, moje dítě krade/kradlo/něco ukradlo, jsem v koncích, hledám řešení, je to, co celou věc posune tím správným směrem a to řešení se najde. 

A já jen doufám, že mne podobná situace nikdy nepostihne. A kdyby náhodou, tak doufám, že v sobě najdu tolika sil, charakteru a odpovědnosti, abych šla, postavila se tomu čelem a chybu, kterou udělalo mé dítě, potažmo tedy chybu, kterou jsem udělala někdy v minulosti já (nechtěně, ale byla tam) napravila :-). A taky doufám, že nebudu všem okolo lhát, že jsem takovou chybu nikdy neudělala. Držím všem palce, aby se jim něco takového nestalo. A kdyby, aby z toho vyšli s grácií, hlavou vztyčenou a bez ztráty kytičky :-).