Starej se vo svý, nádhero !!!

aneb zase jsem úplně mimo. 

Jsou pracovní pozice, které bych nedělala ani za zlatý prase. 

Nechtěla bych být doktor, abych se musela s každým druhým pacošem dohadovat a přesvědčovat ho, že rozhodně nejsem heparinový či jiný vrah a rozhodně ho nehodlám svým jednáním a postupem zabít. 

Nechtěla bych být učitelka v mateřské školce nebo škole, abych náhodou nemusela rodičům vysvětlit, že jejich dítě je takové nebo makové a vyžaduje takový nebo makový přístup. Rozhodně bych se nechtěla denně dohadovat s rodiči, kteří ještě nepochopili, že učitel je od slova učit, pročež nejsem ve školce nebo škole jakožto uboze placená chůva, ale jako pedagog, který se vzdělával proto, aby jednou mohl plnohodnotně vést děti vstříc životu. Jéééééééé, já zapomněla, rodičům do toho nemá kdo co kecat. Pardon. 

Nechtěla bych být uklízečka, protože bych musela držet hubu a krok, páč uklízečka je tu vod toho, aby měla čistej hajzl a do jinýho nechť se neplete (chtěla jsem použít jiné slovo, ale ošklivá slova se mi příčí :-))). Rozhodně bych se nechtěla dostat do situace, kdy v dobré víře někomu něco poradím (třeba ohledně jeho dítěte, jehož jednání a chování jsem celé dny přítomna, třeba že mě třikrát za den potká na chodbě a nezabučí a nezabučí), pročež se v zásadě dozvím, že je mi do toho prd a mám si jít přeleštit hajzlprkýnka. A už vůbec bych se nechtěla dožít despektu, že jsem prostě jen uklízečka.

Nechtěla bych být kuchařka ve školním zařízení, protože se nechci dočkat okamžiku, kdy některého z rodičů upozorním na to, že jeho potomek  nepozře nic, co na talíř dostane, abych se dozvěděla, že mi do toho nic, páč voni to platěj, já to mám uvařit, starat se vo svý, hlavně, abych nepřipálila jíšku, však von se mladej doma dorazí čokinou. 

Fakt je ten, že jsem úplně mimo. Třeba rozhodně nemám problém s tím, že moje dítě vykecá ve škole každé pondělí na koberci úplně všechno o uplynulých dvou dnech. A bylo tomu tak i ve školce. Vzpomínám na slova milé učitelky Marcelky: No jo, my tady víme fakt všechno. Poté na mne spiklenecky mrkla a vydala se vstříc svým povinnostem. Nemám nejmenší problém vypsat do dotazníků rodinné poměry. Nevadí mi, když si děti povídají o svých rodinách. Není to tím, že bych se neměla zač stydět? Neee, je to tím, že jsem mimo. 

Taky mi vůbec nevadilo, když si kuchařka všímala, že moje dítě nejí. Nic nejí. A já jsem jí dodnes vděčná, že, a to prosím pěkně nad rámec svých pracovních povinností (vona je tam vod toho, aby uvařila, uklidila a táhla dom), mi byla ochotná pomoct při řešení stravovacích potíží mého dítěte. 

A uklízečky? Hmmmmmm, děkuji paní uklízečce, že bez řečí uklidila pozvracenou chodbu po mé dceři. A když jsem jí děkovala, odbyla to slovy, že není o čem mluvit, že to byla maličkost. Čokoláda, kterou jsme jí donesly poté, co se mladá zbavila střevní chřipky, jí zcela jistě potěšila. 

Ale, jak říkám, jsem mimo. Páč úča má ohlídat, uklízečka uklidit, kuchařka navařit, já, jako rodič, vím všechno nejlíp, nikdo mi do toho nemá, co kafrat, však já vím, co dělám a dělám to nejlíp. A jedinej, kdo je opravdu způsobilej k tomu něco říct, je ten, kdo do školek a škol své děti neposílá, páč ten tomu rozumí jako já nebo ještě drobítek líp. 

Příště vám asi napíšu o průběhu operace mozkového nádoru. Sice nejsem doktor, podobnou operaci jsem v životě neviděla, ale však já si to někde naštudýruju a hnedle budu vědět, jak na to. 

PS: Dnes bez odkazů, myslím, že víte, kde hledat. Jen se to hemží.