A já už blog psát nebudu

aneb co lidi chtějí číst.

Již několik dní přemýšlím, jestli by se kniha popisující zcela běžný život, popisující jej bez humoru nebo nadsázky, stala bestsellerem. Přemýšlím, jestli by táhly blogy a články, kde autoři popisují, že teda jako ráno vstali, vyčistili si zuby, ještě si skákli káknout (pozor, fekální téma už by mohlo táhnout), potom si vypili kafčo, dali si k němu koblihu, oblíkli se a vyrazili na autobus, který přijel na čas, takže si potom ještě pořídili sváču do práce, v 7:30 už seděli spořádaně u pracovního stolu a bušili do počítače první zprávu pro šéfa tohoto dne, ............. No, upřímně nevím, který masochista by vydržel něco takového číst déle než do popisu odchodu na oběd ve 12:00 hodin společně s kolegy, kde probrali, jak strávili předchozí večer.

Když se budu držet blogů a článků, dospěla jsem ke svému osobnímu závěru, že lidi táhne neštěstí a taky něco fakt bombastického. Chcete-li si zajistit milionovou návštěvnost svých stránek a nejmenujete se Paris Hilton, pište na dřeň o sobě. Vypište veškeré své neštěstí, prohry, občas proložte něčím sluníčkovým, abyste zase druhý den vypsali, jak se to všechno pos***o. Doporučuje se přidat fotografie, občas nějaký ten citátek (samozřejmě pečlivě vybraný a k tématu se hodící) a hlavně, filtrovat komentáře. Pustíte jen ty, které zcela podporují vaše momentální rozpoložení, popláčí si s vámi, popleskají po zádech a doporučí zvednou hlavinku a jít dál, protože vám to mocinky přejou. Ostatní komentáře buď vymažete sami nebo si k témuž nastavíte filtr, čímž si ušetříte mraky práce. Vhodné je k danému poskytnout rozhovor, případně vydat knihu a úspěch je zaručen.

Za bombastické považuji zveřejnění něčeho hodně osobního a něčeho, co se zatím jen tak nevidí. Pravda, prsenka není na internetu nic nového, ta vás posadí do křesla jen, pokud si ňadra spojíte s autorkou. Dobré je vystavit třeba placentu. Tady teda fakt netuším, co vede lidi k tomu, že článek opepří fotografií placenty (především, když s nejedná o článek odborný), ale uznávám, že je to jejich věc. Moje kamarádka pravila, že se poučila, bo jí nikdy neviděla, tak alespoň ví, jak vypadá. Věřím ovšem, že mnozí nakouknou nikoli z hlediska poučného, ale co se to tam zase objevilo. Při té příležitosti si vychutnají detailní popis porodu a mohou jít v klidu spát.

A ano, uznávám, že je věc každého, jestli na internetu vypisuje stav své stolice a stolice svých nejbližších, je věc každého, že celému světu opakovaně popisuje zdravotní stav svého dítěte, je věc každého, že celý svět ví, kde ho kdo holí, že nám vystaví svoji placentu. Je to opravdu každého věc. Je taky každého věc, jaké komentáře na svém blogu nechá. Je každého věc, že chce žít raději život virtuální než reálný. Jenomže se pak nesmí divit. Nesmí se divit, že když dá všanc vše, co se dá, najde se někdo (a jaksi nejen já), kdo má potřebu to okomentovat.

"Nemám zájem být terčem internetového stalkingu a obyčejných lidských slabostí. Sama toho mám za ty roky dost na to, abych jakkoliv nechala ubližovat sobě a své rodině. Nemáme to zapotřebí, ani od lidí anonymních, ani od těch z tzv. rodiny. Moje nejbližší rodina, můj přítel, mé děti – jsou to nejvíc co mám a já cítím potřebu je chránit."

autor Diny, zdroj www.klarcinblog.cz

Jsem teda byla upozorněna jednou čtenářkou, že se tam píše o mně. Ale ono jako nee. Já nejsem ani anonymní, každý a i Diny ví, kdo tohle píše. Ani rodina nejsem.

Tak, že by důvodem ukončení blogu bylo něco jiného? Třeba to, že ten reálný svět je lepší, že není dobré probírat detaily svého nemocného dítěte takto veřejně? A neměla jsem teda pravdu?

Podle mě je to tak, že buď budete probírat to svoje nejhlubší soukromí, nemoci a strasti, propady a pády a budete čteni, nebo to dělat nebudete a číst vás bude pár nejbližších. Takže potom, kdo je tady bulvár? Protože, jak jsem se přesvědčila v komentářích pod tímto článkem existuje teď určitá skupina lidí, kterým bude fakt chybět popis mnoha nelehkých chvil. Nebudu se nad tím víc zamýšlet, nechci ....

Jedno ale vím jistě, že já blog psát budu, protože nějaké zatraceně pekelné téma se určitě najde.

Třeba toto je zajímavá diskuse, která by se dala docela probrat.

Nebo tato se mi zdá taky vcelku výživná.

A jistě bych pohledala další. Dnes to neudělám, měla jsem potřebu vyjádřit se k tomuto, protože (přestože nejsem anonymní ani rodina) byla jsem možná označena za stalkera. A tak si na závěr dovolím definici stalkera z wikipedie:

Stalker je člověk patologicky posedlý zájmem o jinou osobu, často veřejně známou, nebo jemu blízkou.

Projevuje se zejména opakovaným fyzickým sledováním, nechtěnými kontakty (dopisy atp.), dlouhodobým sledováním aktivit dotyčné osoby a sbíráním informací o ní, případně nemístným oslovováním jejích příbuzných, přátel atp.

A místopřísežně prohlašuji, že nejsem ani patologicky posedlá, bo 14 dnů jsem ani nevzdechla po BC ani ničem jiném, fyzicky nikoho teda vážně nesleduju, bo na to nemám čas, nekontaktuji nikoho, psát dopisy nemám čas a informace nesbírám (dost často mi odkazy na různé špeky posílají jiní - věřte - nevěřte), jen čtu, co o sobě kdo kde vybleje :-). A už vůbec nelezu za žádnými příbuznými a přáteli.

Ale třeba má někdo jiný názor. A třeba ho nezmění ani, kdyby čert na koze rajtoval. Protože už jsem i četla, jak odborník vysvětloval laikovi, že nemá pravdu, pročež laik řekl, že má pravdu a odborník tomu nerozumí. Ale o tom příště. Jj, internet je jedno velké peklo.

Hezký večer.