Mousaka, gyros, olivy ................

doktor.

Jezdím do řecké Leptokarye už sedm let. Za těch sedm let jsem vyzkoušela kde co. Hlavně to jídlo mě tam bere, potom frape, retsina a mnoho dalšího. Ale až letos jsem i navštívila místního lékaře.

"Kdybyste něco potřebovala, stačí na nás zaťukat.", sdělil mi soused ve středu večer. Byla jsem letos s mladou sama, tak jsem nabídku případné pomoci (jeden nikdy neví) v podstatě uvítala, i když jsem doufala, že potřebovat jí nebudu. Už ve čtvrtek ráno bylo vše jinak. Místo jednoho oka jsem měla tenisový míček, nebolel, nesvědil, jen jsem koukala na svět pouze okem levým a z pravého mi neustále vytékala slza.

Chvíli jsem přemýšlala, co teda jako budu dělat, až jsem zvedla telefon a zavolala delegátku.

"Za hodinu jsem u vás, to nemá cenu, abyste se trápila, zajdeme k doktorovi."

Prohrabovala jsem se pouzdrem s doklady, abych našla kartičku od pojištění, občanku a pro jistotu jsem přihodila do peněženky 50 eur, kdyby teda chtěl hotově. Vybrat tu správnou kartičku bylo drobet obtížné, páč jedním okem se na svět fakt blbě kouká.

Za hodinu jsem již seděla v příjemně klimatizované čekárně. Delegátka Markétka venku telefonovala, když se otevřely dveře a vykoukl doktor. Byl teda podobný nějakému herci, bohovi si nevzpomenu jakému, ale pokynul mi prstíkem dál a když zjistil, že jsem Češka, doprovodil svoje gesto slovem: "Pojď".

Odhrnula jsem si brýle.

"Box s manželem?", smál se.

Ukázal na lehátko a řekl: "Lehni!"

Lehla jsem.

"Štítnou žlázu máš?", položil mi otázku.

"Mám"

"Léky bereš?"

"Neberu"

"Jiné léky bereš?"

"Neberu."

"Zavři oči!"

Chvíli jsem ležela, až ke mě přistoupila sestra a chvíli otok mačkala.

"Bolí?", ptal se doktor.

"Nebolí."

"Svědí?"

"Nesvědí, jenom slzí."

"Neboj.", zavelel, když se mi jal odhrnovat oteklé víčko.

Kydnul mi do oka jakousil mast a zavelel opět, abych zavřela oči. Poslechla jsem. Mezitím už byla v ordinaci i Markéta a naše mladá.

"Jak se jmenuješ?", jal se doktor konverzovat s Klárkou.

Chvíli si tam povídali, pročež já vyfasovala na oko ještě slušivou náplast a pokyn: "Dva dny žádné slunce."

Ha, dobrá rada nad zlato. Slunce vycházelo v cca 05:30 a zapadlo ve 20:30, ten týden dosahovaly teploty v Řecku extrémů a v devět večer teploměr ukazoval 32 stupňů. Slunce bylo všude, v pravé poledne bych musela objímat kmen olivovníku, abych získala alespoň trochu stínu.

Doktor s Markétkou ještě vyplnili potřebné formuláře a já je podepsala tam, kam Markétka přiložila prst. Neviděla jsem v tu chvíli skoro nic.

"Nasadit brýle!!!", rozloučil se se mnou doktor a doplnil, že pokud v neděli nebude dobrý, mám přijít znova, do ruky mi vetknul tubu s mastičkou a jakési léky.

V cestovce jsem vyfasovala slunečník a odstěhovala se teda do stínu.

V neděli jsem měla už jen malý pytel po okem, který do pondělka zmizel, já zase lezla na sluníčko a jsem o několik zkušeností bohatší.

1. Nikdy jsem nejezdila bez pojištění, ale když jsem letos zjistila, že těch 50 eur v peněžence by mi stejně na to 10-ti minuté ošetření nestačilo, páč pojišťovna mi odpoledne sms zprávou sdělila, že za mě hradí eur 75, nepojedu bez pojistiky ani na otočku na Slovensko.

2. Doktoři v Řecku jsou příjemní lidé (ostatně jako snad všichni Řekové). V ordinaci vládla příjemná atmosféra, poklid, nikomu nevadila přítomnost sedmiletého dítěte, naopak se s ním doktor snažil zapříst hovor, aby mu zkrátil dobu čekání.

3. Pojišťovna Generali je fakt pružná, zúřadováno měli asi tři hodiny po ošetření.

4. V Řecku se nedá najít stín :-).