U Máni v Třebáni už si nelebedím

aneb když má personál restaurace vyloženě radost, že jste se k nim přišli najíst.

Vezli jsme dítko k babičce. Vyjeli jsme dřív, páč jsem musela na počtu a netuchala, že tam nakonec nebude ani noha. Znám počty, takže jsem tak nějak předpokládala půl hodinové martýrium ve frontě. K mému údivu se nekonalo. Babička se ještě vynacházela v práci, pročež jsme se s manželem usnesli, že máme hlad, dítko řičelo, že by si dalo zmrzku. Dohoda zněla: Stavíme se u Máni. U Máni je hospoda v Hlásné Třebani (pozor, Třebaň s krátkým A). Byli jsme tam mnohokrát a zatím velká spokojenost.

Vystoupíme z auta a podnikáme manželovo obvyklé kolečko po zahrádce, aby vybral místo. Nevím, ale prostě musí vždy vyzkoušet několik stolů, než se usadí. Usedáme ke stolku, kde příjmně pofukuje, slunečník nám poskytuje stín a my kvitujeme, že od loňska zde přibyl venkovní gril. Prostě to tu zase zvelebili. V tu chvíli mi ještě nevadí, že přede mnou stojí plný popelník a na stole se povalují použité ubrousky. Jsem přesvědčená, že to obsluha rychlostí blesku sklidí.

Přichází servírka a v její tváři vidím, že z nás má fakt "radost". Hodí před nás jídelní lístky, pročež manžel se optá: "Máte zmrzlinu?"

"Zmrzlinu,", pozdvihne obočí servírka a tváří se, že chceme smažené šváby.

"No, zmrzlinu, jste tu mívali točenou.", nedá se manžel.

"No, tak tu jsme tu NIKDY neměli.", koulí servírka očima.

"Měli, tak rok nebo možná dva zpátky, každopádně vloni jsme sem chodili na nanuky.", otáčím se hledím n ani.

"No, tak to jooooooo, ale teď tu máme jen poháry.", protočí bulvy a zmizí.

Hledím na plný popelník, špinavé ubrousky a se slovy: "Tady já jíst nebudu" se zvedám.

Rodina se zvedá se mnou, páč i dítě cítí, že tady teda jako nee. Cestou k autu uklidním dítě, že si zmrzku dáme jinde.

V autě velím: "Ke zlomenému mečíku."

"CO?", valí oči pro změnu manžel.

"Karlštejn, k nádraží.", vzpomněla jsem si na příjemnou zahradní restauraci přímo proti nádraží Karlštejn, kde před necelým rokem Kačenka zlomila mečík zakoupený na Karlštejnském vinobraní.

Přijíždíme, usedáme. Mají nanuky, ale o kus dál vynachází se stánek s kopečkovou zmrzlinou. Dítko si celé šťastné přináší kopeček zmrzliny, my si objednáváme. Servírka je milá, příjemná, usměvavá. Zahrádku má téměř plnou, ale nešetří úsměvy. Když naše dítko po jednom loku vyleje celou trojku koly, přichází s úsměvem s kyblíčkem a utírá a polívá, aby se k náme nerojily vosy. Když se omlouváme, sdělí nám, stále usměvavá, že nejsme první ani poslední, kdo tu něco rozlil.

Manžel si pochutnává na vepřovém na houbách, já volím utopence (je vedro k padnutí). Musím je pochválit, žádný polotovar z velkovýrobny. Tady si dal někdo práci, ty buřty oloupal, nakrojil, napepřil, proložil okurkou a cibulí a naložil. Jsou výborné, akorát uleželé. Chválím je servírce a dozvím se, že ráda vyřídí.

Dítko se mezitím zabává v rohu zahrádky u kuželek. Servírka kmitá ve vedru po zahrádce a stále se na nás usmívá. Když kuželky přestanou bavit, vrhne se dítko k automatu, ze kterého padají šmoulové. Vykutáme jednoho, pročež žádá další dvacku, aby mohla koupit bratránkovi taky. A ejhle, z automatu padá jen polovina obalu. Manžel se zvedá a jde za servírkou. Za chvílí přichází a nese novou dvacku. Prý si všimla, že je uvnitř jeden aušusový, ten zrovna vypadl nám. Dítko si vykutá šmloulu a už se sypeme k autu. Na rozloučenou se na nás usmívá servírka.

Tak tady, já si lebedit budu. Jen je mi líto, že si nepamatuju, jak se restaurace jmenuje, ale kdybyste někdy jeli kolem, je to přímo proti nádraží Karlštejn, úplně hned u budovy. Navrch si totiž přidejte čisté toalety a příjemný stín poskytovaný vzrostlými stromy. A na rozdíl od Máni nevede kolem žádná silnice. Takže pohoda, jaká o prázdninách má být.