Pro pravdu se člověk zlobí,

tak si ji radši nechte pro sebe. 

Málokdo má totiž na to, aby vzápětí nezačal kopat kolem sebe, ječet a pištět (jj, tohle slovo jsem se naučila od jednoho řemeslníka, kterému jsem se snažila vysvětlit, že tady, na tom koberci, ten matriál rozhodně nemůže mít složený, páč mu nevěřím, že přijede druhý den hned v devět ráno, když dneska měl taky přijet v devět a je jedenáct. Skončilo to tím, že na něj nemám pištět, všechno si odstěhoval a k mému velkému údivu přijel skutečně v těch devět), nadávat a urážet. Málokoho posune pravda tam, kam by měla. Tedy k sebereflexi. 

Při výměně názorů pak padají velice pikantní věty a občas i úsměvná tvrzení, jejichž cílem není nic jiného, než pokus o posun chyb a poklesků na druhou stranu. Je to jednoduché. Přesně ve stylu: Zloděj křičí: Chyťte zloděje!!!! se začínají hledat poklesky a chyby toho druhého. Kupříkladu jednomu řeknete, že máte delší dobu pocit, že kolem sebe šíří dusno, pročež se dozvíte, že tady není od toho, aby se s Vámi kamarádil. Taky přístup. 

Dobrý taky je, když napíšete blog o berňáku a dozvíte se, že jste ubohá. To jsem se pobavila. Tak já jsem ubohá, když mi vadí, že lidi řeší manželství přes daňové úlevy. Velice zajímavé zjištění. 

Nebo vyjádříte názor na téma, že intimnosti o našich dětech na net nepatří, pročež ihned jsou do diskuse vtaženi vaše děti, které se budou zcela jistě cítit příšerně, protože až si tohle přečtou, bude jim stydno nebo možná blivno, nevím. 

Suma sumárum by z toho tak nějak vyplývalo, že pravdu je lepší si nechat pro sebe. A věřím, že velice mnoho lidí to tak dělá. Proč? Protože je to jednodušší. Povyprávět to večer manželovi s tím, jak je to strašný, otočit se a na net napsat sluníčkový komentář plný emotikonů "blikající srdce" apod. Pokud si potom někde přečtou pravdu, komentují autora s emotikonem "tlučící hlavou o zeď", případně "blinkající". A to ponechám stranou, co pak vypráví někde za bukem, to by bylo možná ještě pikantnější. 

Jednu věc mám ovšem nastavenou jinak než ti, kteří si pravdu radši nechají pro sebe, prostě a jednoduše jí řeknu nebo napíšu. Mám tak jistotu, že se na sebe budu moci podívat do zrcadla. Nebo je opravdu normální šířit kolem sebe dusno a pak to nepřiznat? Je normální řešit manželství přes daňové úlevy? Je opravdu v pohodě vypisovat a vystavovat veřejně intimnosti našich dětí?

Jestli ano, tak to mám asi křivě nastavené :-).