Neuč se, život tě naučí,

neleč se, tělo si poradí. 


Už jsem to psala, ale zopakuju to. A pro některé to zkusím fakt polopaticky (i když je mi jasný, že se zase nějakýho "mimoň" komentu dočkám :-)). Nemám nic proti domácím porodům, nechť si každý rodí, kde mu libo. Nejsem žádným velkým příznivcem navštěvování lékařů, osobně tam lezu, až když lezu, a praktikuju totéž v případě zbytku rodiny. Jedno ale fakt nevím jistě. Jestli jsou doktoři vskutku takové zrůdy, že je nutné se k nim stavět úplně zády. Řekla bych, že ne. Pár jich znám a jsou vcelku fajn. Pár doktorů už mně i lidem kolem mě pomohlo, tak si myslím, že takové příšery to asi nebudou. 

Dnes mne ovšem na BC zaujaly dvě diskuse. Obě se tak nějak týkaly lékařského tématu a jedna byla vskutku lepší než druhá. 

I přes naprosto nepřesný, zmatený a pravdě zřejmě hodně vzdálený popis problému, bylo ihned jasné, že doktor je neschopa, který neví, co dělá, dělat to vůbec neměl, protože to nebylo nutné, tělo by si poradilo, takže to celé byl jen útok na osobu pacientky, kterou ošetřující lékař týral zákroky. Zřejmě jen proto, že zrovna neměl nic jiného na práci. Ale tento doktor svoji práci určitě strašně zbožňuje, páč jinak by sebou plácl na kanape v lékařském pokoji a čučel na bednu, případně mastil hry na kompu. On ne, on šel operovat. Podle názoru některých přispěvatelek by si tělo určitě poradilo. Otázkou zůstává, jak by si poradilo. Jasné je pouze to, že zakladatelka diskuse napsala něco, z čeho není nic zřejmé, ale odbornice na slovo vzaté vědí a káží. Chtěla bych vidět tu diskusi, kdyby doktor poslal zakladatelku dom s tím, že si tělo poradí. Ono by si sice poradilo, ale možná jiným směrem, než si všichni představují. Obávám se, že vinen by byl znovu doktor. Co z toho vyplývá? Že doktor se nezavděčí. 

Druhá diskuse mi však málem vyvalila oči z důlků. Děkuji jedné čtenářce tohoto blogu, že mne na ni upozornila, protože nemám čas to pročítat. Neasistovaný porod, tak to je silný kafe i na takového liberála, jako jsem já. Nemyslím si, že u porodu musí být celou dobu ausgerechnet doktor, většinou je tam tak nějak zbytečnej. Ale někdo, kdo tomu procesu rozumí, by tam snad být měl. Nebo se zase pletu? Budiž ku cti i zastánkyním domporodů, že se nad touhou inkognito zakladatelky diskuse pozastavily (alespoň některé). Ona inkognito dotyčná se rozhodla jít asistovat k porodu své sestry, o kterém předem ví (takže ještě vědma), že ho nestihne, protože sestra měla dva předchozí porody překotné, ale jde jí tak nějak o to, jak s tou placentou, jak ošetřit děcko a vůbec, co jako udělat po tom porodu. Tak tohle je teda fakt masakr. To si ta dobračka neuvědomuje, že rizikovou situaci nepozná, kdyby se na hlavu postavila. Porod zřejmě nikdy neviděla (rodit vlastní dítě je tak nějak jiná kávička), možná teda na youtube, ale půjde rodit placentu. Tak téhle dámě by měly všechny ty, které se bijí za právo ženy rodit doma, "poděkovat". Protože tohle je fakt kontraproduktivní. Jj, jsem zvědavá, co se stane, až ve stresu zavolá záchranku, přijede doktor a bude chtít poskytnout nějakou pomoc. Jak to potom dopadne? Když je každý doktor zrůda. 

A tak tu sedím a přemýšlím, že si zítra otevřu neurochirurgickou kliniku. Od malička jsem totiž přeborník v preparování "ee" věcí z masa, takže odstranit vrostlý mozkový nádor pro mne bude fakt hračka. Tak jako flaxu dostanu z masa celou, tak i ten nádor vyříznu beze zbytku celý. 

Hezký večer všem a hodně zdraví :-)

Komentáře

  1. Ratta
    Klábosilka



    Registrace: 2.4. 2012
    Příspěvky: 407






    Zaslal: st červenec 11, 2012 6:33 pm Předmět:






    --------------------------------------------------------------------------------




    Ahoj, holky, tak se konečně hlásím. Moc děkuji za péči a gratulace!!! Asi mi dlouho potrvá, než přečtu všechno, co jste zatím tady popsaly.

    Neozývám se proto, že jen pouhé pomyšlení na to, že bych měla sedět, mi přináší mdloby. Jsem v podstatě ležák, nemůžu chodit, ani stát, mám u sebe mámu, která mi pomáhá, protože nemůžu malého ani vzít pořádně do náruče . Lepší se to, ale stejně je to opruz. Neudržím stolici a mám "tam dole" strašné otoky, modřiny, vlastně černiny, celý hrozen hemoroidů a vyhřezlý konečník. Kvůli otokům se mi šití jinak poměrně malého natržení nechce dát dohromady, a tak hnisá. Proto ně pustili z porodnice o dva dny později, chtěli mi to pod narkózou přešívat, ale jsem se celou noc modlila a sprchovala studenou vodou, nenosila vložku (zavinování dělohy byla asi jediná věc, která mi po porodu fungovala luxusuně, díky, maliníku!), tak řekli, že to nechají tak, ale že se ještě potrápím. A doporučili plastiku řitního svěrače poněváč jsem se posírala, kudy jsem chodila - zvedla jsem dítě, posrala jsem se, nebo když jsem si dala glycerinový čípek na vykadění, tak jsem šla po bytě a teklo to ze mně, dost trapné před mužem, taky náročné na úklid, jelikož další pohyb vyvolal další podobnou akci, takže začarovaný kruh . Teď na to cvičím, myslím, že se to velmi pomalu lepší.

    OdpovědětVymazat
  2. Nevím přesně, čím to je, že to tak dopadlo. Psala jsem Katchen, že jsem s porodem spokojená. Porodnice je skvělá, hlavně ten poporodní servis, a taková neonatolgie mi přišla úplně geniální. Ani se mi nechtělo pryč. Byli vstřícní, porod proběhl bez konfliktů, byli tam fajn. Samozřejmě, že skoro nic neudělali, jak jsem chtěla , snad kromě toho, že mi nenabízeli chemické urychlování, tlumení bolesti a nevzali dítě pryč z místnosti a nenastříhli mně, když jsem to odmítla (samozřejmě, že mi tvrdí, že současné komplikace mám kvůli tomu, já si myslím svoje, ale kdoví, možná mají pravdu). Jinak si dělali, co chtěli, ale takovým milým asertivním způsobem, že jsem se jim za to ještě poděkovala, vždyť to znáte . A teď fakt nevím, jestli to bylo dobře, nebo špatně. Ve výsledku jsem spokojená, mám krásné zdravé miminko, já jsem v podstatě taky zdravá, nikdo mně neponižoval a neřval na mně, byli na mně hodní. Zpětně, lidi, ale nevím. Protože to neumím posoudit, nejsem odborník. Fakt je ten, že abych z toho měla jakože pozitivní zážitek, to ani náhodou. Bohužel už souhlasím s těmi, co tvrdí, že porod je krvavá řezničina, kterou je jen potřeba přežít. V mém případě doufám, že jen jednou v životě.

    OdpovědětVymazat
  3. Jak se porod rozbíhal pomalu, tak i probíhal. Já jsem ani po x hodinách na porodním sále nevěřila, že rodím (nebo že porodím). Když mi oslizlý Viktor přistál na břiše, byla jsem překvapená, jak český volič. Po víkendu kontrakcí co 2 minuty, které mi nad ránem zase ustaly, aby ráno zase začaly (a zjistila jsem, že to bylo vždy sexem - ten mi spolehlivě během těch pár týdnů vyvolal kontrakce, když jsem měla půl dne klid, tak to bylo proto, že jsme chvilku nesouložili ) a začalo mi (sláva, nějkaý posun!) špinění, jsem šla ráno na příjem do nemocnice. Kontrakce stále byly, ale jako vždycky. Uložili mně na pokoj, že zítra začnou vyvolávat. Samozřejmě, že si kde-kdo šáhnul, ani jsem jim neříkala, že nechci Hamiltona, věděla jsem, že mi ho udělají, sama jsem to už vítala (nevím, kdy mi ho udělali, ale z toho, jak ta vyšetření bolela, mám dojem, že snad asi 10x). Pak si mně ale prohlédla paní primářka (taky to bolelo jak prase), vyhlásila, že rodím, a poslali mně na sál. Já jsem mezitím zavolala muži, který už byl u Neratovic a spěchal do práce, aby to otočil. Sál byl velice příjemný, PA, která měla ten den službu (ale její délka na to, aby byla se mnou až do porodu, nestačila ) taky. Oholil mně muž doma, paní mně ukecala na 2 dcl klystýr (a jsem za to vděčná), Hamilton mi asi něco rozjel, o tom, že by mi někdo něco vkládal do pochvy nevím, tak snad jinak se to nevyvolávalo. S mužem jsme na sálu koukali na video a čekali, za dlouhé hodiny jsem se otevřela 1 cm :/. Dle pokynů PA jsem v horké sprše cvičila na balónu, pak jsem lítala po chodbě, to docela pomohlo, začala jsem se pomalu otvírat. Až po dlouhé době začaly kontrakce, že jsem u nich musela řvát, ale stále byly jen otevírací. I to trvalo celé hodiny, to, jaké to bylo, nebudu komentovat, užila si to asi každá, ale musím říct, že závidím těm, kdo popisují, jak během nich zaujaly nějakou vhodnou polohu, případně je prodýchávaly, nebo jinak zpracovaly, či vítaly. Pro mně to byl vždy jen jeden velký humus, který mi tělo i mysl úplně paralyzoval a já jsem v tu chvíli nemohla nic, dobré rady od

    OdpovědětVymazat
  4. Pak paní doktorka asi ztratia trpělivotst, usoudila, že pokud mi odteče plodová voda, tak se to celé urychlí, jenže voda nic, já taky nic, dávala mi najevo, jak je to celé divné, že to tak pomalu postupuje (já samozřejmě na nervy, ještě pořád jsem nevěřila, že rodím a porodím), při dalším bolestivém vyšetření jí záhadným způsobom luply prsty a voda odtekla (trochu pokakaná), samozřejmě, že kontrakce pak byly jiné, horší, pak byl spěch a větší nervozita, že prý chudák miminko, moc dlouho to trvá, dlouho tlačí hlavou na branku, to není dobré (no a co já s tím, akorát jsem se cítila jako větší a neschopnější debil). Pak snad prasknutí plodové vody to přece jen o trochu urychlilo a konečně začaly vypuzovací kontrakce, samozřejmě, v poloze, kterou jsem nechtěla, ale jelikož mi nevyhovovala ani žádná jiná, tak to bylo úplně jedno, takže si nestěžuji, myslím, že to bylo fajn. Bylo mi řečeno, že málo tlačím, tak mně "koučovaly" , dost dlouho mi trvalo, až jsem se naučila spoň trochu spolupracovat, fakt jsme se snažila, ale nešlo to. Prostě jsem cítila, jak jsem slabá. Asi za to může i to, že jsem byla půl roku na rizikovém těhotentsví, kdy jsem se musela šetřit nejen fyzicky, ale i psychicky, doktor mi zakázal i mentální práci, prý ten stres škodí. Teď vidím, jaká to byla chyba - nejenže jsem předčasně neporodila, ale u porodu jsem cítila, jak jsem během toho "šetření se" upadla, jak fyzicky, tak psychicky. Neměla jsem fyzicky na ten porod, ale i to, že jsem vlastně delší dobu neměla žádné problémy, neřešila žádné překážky, stala se ze mně fňukna, co nic nevydrží a neumí dotáhnout do konce. Byla jsem hysterická, chovala jsem se jak rozmazlené děcko, a celý čas mi v uších zněla oblíbená hláška Erica Cartmanna ze South Parku - seru ne vás, jdu domů! Celý čas jsem měla pocit selhání (až teď to chápu, jak jsem tady četla ty příběhy, nechápala jsem, jak můžou mít ženy pocit selhání z porodu nebo po porodu, už to chápu), řvala jsem, že jsem srab, že nemám na to, že to nedám. Ale abych nenadávala jen na sebe, paní doktorka, jinak hrozně korektní a milá, mi spíš neverbálně, než verbálně, dávala to samé trochu najevo, tím, jak jsem z ní cítila rozmrzelost z toho, že ten porod postupuje tak pomalu a že ta moje spolupráce stojí za houby, byť jsem se snažila. Myslím, že mně to v tom pocitu neschopnosti dost utvrdilo. Nechci jí křivdit, možná to tak nebylo, ale zpětně mi to začalo docházet.

    OdpovědětVymazat
  5. Nakonec jsme dospěli do finále, doktorka mi celý čas odtlačovala hráz a pysky, šíleně to bolelo, teď nevím, jestli ty strašné modřiny a otoky nemám zo toho. Po porodu jsem se cítila jako pářící se samica paviána - vnější genitálie včetně konečníku se mi nevešly do dvou dlaní, měla jsem mezi nohama kouli o průměru snad 25 cm, celou černou. Ani nevím, kdy mi začala 2. doba porodní, odhaduji, že snad kolem páté-šesté odpoledne? Porodila jsem v devět večer :/. Vždy mi řekli, že když teď už konečně přádně zatlačím, tak to půjde. Jenže já jsem zatlačit pořádně neuměla, taky mi to přišlo nepřirozené, víc se mi líbilo, když ta kontrakce tlačila za mně sama, ale co jsem měla dělat, že. Takže po každé kotrakci zavládlo vždy obecné zklamání, že nic moc, já jsem fňukala, jaký jsem nemožný srab (dala bych si pár facek, kdybych tam byla porozovatelem), Viktor postupoval po milimetrech, vždy se pak vrátil zpět. Nakonec prý ta oteklá hráz (fakt nevím z čeho, jestli z toho tlačení, nebo z toho, jak mi ji furt mačkala paní doktorka) bránila tomu, aby Viktor vylezl, chtěli mi ji stříhat, řekla jsem, že si ji chci nechat natrhnout, tak nakonec jsem ho, ani nevím jak, vyprdla, hráz se trochu natrhla, podle mně (i doktorů) vůbec ne tragicky. V poslední fázi, pro mně tak citlivé, tam bylo nějak rušno, přišly ženy z neonatologie čuměly mi rovnou do kundy, pak se tam sáčkoval na podívanou nějaký doktor, jednu z posledních kontrakcí jsem věnovala tomu, abych řešila onoho neodbytného doktora, pak jseme dostali sprdung od primářky, že jsme s mužem drzí. Viktora mi dali na břicho, samozřejmě, ne kůži na kůži, ale bylo mi to jedno. Pupečník odřízli hned, na mou žádost, aby ho nechali dotepat, mi dost drsně řekli, že oni to nedělají, cítila jsem se jak debil, placentu mi vytáhli zataháním za šňúru, my s mužem jsme zařvali, zase za to byl sprdung od primářky, doktorka byla uražená, že co řveme, Viktora mi po chvilce na břiše samozřejmě vzali (ale byl v místnosti, muž jím dýchal všem na krky), neměla jsem sílu se hádat. Pak nám ty dvě slibované hodiny soukromí nechali, bylo to až moc, my s mužem jsme dva autisté, nějaké extra emoce jsme neprožívali, byli jsme šťastní, to ano, ale jak to popisují jiní, jsem to neměli . I ty moje mateřské pudy se rozvíjí postupně, ale líbí se mi, že mám Viktora ráda ne proto, že je můj, ale pro to, jaký je, že se mi vztah k němu rozvíjí postupně tím, jak zjišťuji, jakou má osobnost. A abych řekla pravdu, moc se mi ta jeho osobnost líbí, jsem z něho nadšená, navíc je to opravdu nádherné miminko - já vím, že pro každou matku je to její nejkrásnější, ale ten můj má neskutečně souměrný a roztomilý obličej, miminko jak namalované. Jo, jinak byl fakt veliký, 55 cm, a necelých 3,9 kg, přesně si už nepamatuji. A byl přece jen přenosený, ne moc, ale nehty měl jak děvka, ruce jak pradlena, mázek žádný.

    OdpovědětVymazat
  6. Takže abych to celkově zhodnotila - jsem s porodem spokojena, protože vím, že to mohlo být horší, v něčem mám pochybnosti, protože to možná mohlo být lepší a možná bych si ušetřila současné utrpení - nevím, to si můžu jen myslet. Zkušenost mám teď tu, že není nutné všechno hned hrotit, že střední cesta je taky fajn, je to něco za něco - já jsem ráda, že jsem rodila v porodnici, a to v té konkrétní, kterou jsem si vybrala. To, že to bylo v pro mně ne úplně rozhodujících věcech jinak, beru jako daň za jinak skvělý servis a opravdu hezký přístup personálu (až na zmiňované výjimky, které ale nepokládám za nijak strašné). Přes to všechno jsem ale přesvědčená, že víc už rodit nechci, už to nedám. Pokud bych změnila názor, tak pak už raději doma. Stále nejsem velkým fandou domácích porodů, ale myslím, že v porodnicích opravdu nedávají prosotr rodit tak, jak by člověk chtěl, byť já si nemám na co stěžovat a pokud mám svůj porod hodnotit obecně, jsem spokojená. A z porodnice jsem nadšená.

    Teď jsem ale celkem v prdeli, v neděli jsem už plakala, ty bolesti mně fakt ničí, plus péče o dítě... holky, obdivuji vís, co máte víc dětí, já bych to už nedala, jsem na to stará a rozmazlená. Mám štěstí, že je tu se mnou máma. Teď jsem se trochu vyspala a toto psaní mi taky docela pomohlo - dělám i něco jiného, než jen vkuse kojím, takže se mi psychika posunula úplně někěm jinam (jo, než jsem se sem dostala, párkrát jsem si odskočila kojit). Samozřejmě, řeším klasické problémy s miminkem, zahlédla jsem, že jste tady řešily dudlíky, to si musím přečíst, protože to řešíme taky, mladý začíná mít manýry, je šíleně nenažraný, mohl by jíst pořád (já vím, stěžovat si nemůžu, je to lepší, než kdyby nejedl), takže řve bez příčiny, protože si z mámy udělal dudlík. Je to pro mně komplikace proto, že si musím udržovat šití v absolutní čistotě, takže si ho po každém čůrání i kojení musím sprchovat studenou vodou (pak ty otoky pěkně bolí), zároveň větrat, takže žádná vložka a kalhotky - představte si, jak asi prakticky zajistíte všechny tyto podmínky dohromady, když pořád kojíte...

    No, konec sebelitovacího a sebestředního okénka. Zprávu jsem podala, teď se vrhnu zpátky do procesu, nevím, kdy se objevím zase. Škoda, že vás zatím nemůžu číct, fakt to nedám

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já nějak nechápu, proč to tady je? Jako důkaz, že jsou doktoři zrůdy?? Já fakt nevím, protože ten, kdo to tady dal asi nezná můj názor na domporody,já ho opakovat nebudu, řekla jsem ho několikrát.
      O domporodech v podstatě článek nebyl.
      Jádro pudla bylo někde jinde.

      Jinak - zážitek hroznej ........

      Vymazat
  7. Uuuaaaa, stacil mi zacatek, dal nectu!!! Moje nocni mura!
    Ale k tematu a k clanku, Ivco, vyrazila jsi mi s tou diskuzi dech. Nechapu, nechapu, nechapu. To ti lide opravdu nepremysli? Na jednu stranu, je mi lito, ze je nucena rodit doma, protoze vim, ze nektere zeny proste v porodnici rodit nezvladaji. Ale fakt UPLNE SAMA? Tohle je teprve ten pravy hazard, o kterem vsichni odpurci domporodu mluvi... A nahrava jim to do karet, a jak...
    Muj muz si sam doma nedavno vytrhl zub. Byl zlomeny a zkousel ho vypacit cca tyden, nakonec se povedlo. Zub uz byl mrtvy, zkazeny, sel ven docela v pohode, nekrvacelo to. Ale sakra, rodit doma, navic jeste bez pomoci...? Tady nejde o nejaky zanet v puse, tady jde o zivot... vlastne hned o dva zivoty. Nechapu a nepochopim.

    Jaja

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaja, přesně. Já nejsem odpůrcem doporodů, chtěla bych ten legislativní rámec, úhrady od pojišťovny atd. Pro ty, které doma rodit chtějí. Ale toto je fakt mazec ......... Ano, jsou překotné porody, ale jak lze s jistotou říct, že tento bude taky překotný :-). Asi ne, že?

      Vymazat
    2. Tak se necháme do porodnic nahnat vydíráním? Geh

      Vymazat
    3. Geh, nenenene (a Ty víš, co si o tom myslím). Ale přijde Ti neasistovaný porod lepší? Fakt si myslíš, že to není hazard? Že se to nemůže zvrhnout? Že to pak někoho nebude mrzet? Fakt si myslíš, že je absolutní laik schopen odhalit komplikaci?

      Vymazat
    4. Nemyslím, ale viz můj názor v diskusi. Sama na pomezí neasistovaného domporodu docela balancuju, čistě proto, že prostě nechci být součástí té hry, co už ani nenutí měnit podmínky v porodnicích, protože jinde to v současnosti zodpovědně a legálně není možné.
      Ne vždycky je porodnice nejbezpečnější, když vím, co dovedou vymlátit z mých porodů, dovedu si živě představit, jaké riziko to pak je pro lidi, co nejsou tak "nenarušitelní" jako já...
      Obecně jdu silně proti mimískování, nadřadit dítě matce je prostě špatné a všichni tím operujou. Zdravý mimísek a bezdůvodně rozstříhaná a psychicky zničená matka mi nepřijde o nic lepší než matka v pohodě a poškozené dítě, ale celospolečensky se to nějak takhle chápat odmítá.
      Pak už je zas asi lepší připravit se, jak jen to jde... než jen čumět a pak stejně strachy neodjet.
      Geh

      Vymazat
  8. Uhahaaa, to je brutalni popis, to snad nemohla psat zena...

    X

    OdpovědětVymazat

Okomentovat