Párkrát si naběhnete a pak se na to vykašlete

aneb každý dobrý skutek bývá po zásluze potrestán

Jak s oblibou říkám: Když můžu, pomůžu. A vídám to u lidí kolem sebe. Když můžou, pomůžou. Jenom už v poslední době hodně dumáme, kam tu svoji pomoc směřujeme. 

Představte si, že dáváte dohromady balíky, balíčky, posíláte peníze a pak se vůbec nedozvíte, jak to s Vaší pomocí dopadlo. Angažujete se, abyste zlepšili život někoho jiného, aby to nakonec celé tak nějak vyšumělo. A z toho všeho vyplývá, že pro pomoc druhým čiré nadšení nestačí. 

Jednak se musíte naučit vyrovnat s tím, že to nevyšlo. To je otázka cviku, dvakrát, třikrát, pak už nad tím mávnete rukou. Buď se na to vykašlete nebo jste rozený optimista až naivista a jste stále přesvědčen, že teď už se to povede. I profesionálům se stává, že to prostě a jednoduše celé krachne. Nesmíte se do toho příliš citově a osobně angažovat, pak to zvládnete mávnutím ruky. 

A aby těchto situací bylo co nejméně, musíte se naučit filtrovat ty, kterým pomoc poskytnout má smysl a u kterých už je to marný. Ono to taky vždycky nevyjde, to je jasný, pročež pak nastupuje "bod a" a vy musíte být odosobněni a mávnout rukou. 

Osobně tleskám každému, kdo je schopen a ochoten pomoci, podat tu ruku a vytáhnout nebo jen přidržet, aby druhý do toho bahna nespadl úplně, ale aby se mohl nadechnout. Věřím, že mnoho pomoci dojde k těm potřebným, že ti potřební jsou rádi a za pomoc vděční. Potom pomáhajícím patří velký dík a pocit dobrého skutku. A budiž jim fakt přán. 

Přesto se někdy nemůžu ubránit dojmu, že za některou pomocí zůstává nějaká trochu jako hořká pachuť. 

Protože pomáhat se musí umět. Protože pomáhat není jednoduché. Protože pomáhat je fakt šichta a protože to prostě nemusí vyjít a vy musíte jednou říct: Tohle nevyšlo .... Sobě, ale i druhým. 

Tady a na následujících dvou stranách je hodně příběhů, které někam vyšuměly ... Někam ... Kam? Kdo ví :-). Prostě někam. Protože i tady jsou to jen anonymní příběhy a protože to prostě nevyšlo. Jasně, to se stává. I sebelepší pomoc se nemusí podařit, protože je prostě a jednoduše pomáháno člověku a člověk, jak známo, je tvor nevypočitatelný. A ano, vyšumělé projekty jsou vyváženy projekty vydařenými, to ano. 

Potom ale těžko čekat, že se dobrovolníci pohrnou, když na mnoho svých "projektů" nemají zpětnou vazbu .... Protože pomáhat se musí umět, protože je potřeba si přiznat, že tohle prostě nevyšlo, protože je nutné taky říct, že tady se to podařilo, protože pomáhat systematicky je opravdu velké sousto. A to sousto něco stojí. A stojí hodně. Čas, peníze, energii, občas to vyjde, občas ne, prostě risk. A hlavně to stojí obrovské zpovídání a skládání účtů těm, kteří na ty účty přispěli. Něco o tom vím :-).

Takže, i když většina projektů vznikla z čirého nadšení ..... jen to nadšení fakt nestačí.