Ivčiny povodňové vzpomínky - díl 4. - rok 2013 uklízíme

aneb jak vidím vodu, vletím do ní

Letošní povodeň je z těch, které pamatuji, ta nejslabší. Rok 1981 přinesl asi metr vody, rok 2002 skoro metry tři. Letos to bylo bezmála 50 cm. Zívačka. Ono sice máte jedno, jestli metr nebo pět, páč stejnak všechno vyhodíte. I kdyby vám barákem prošlo deset čísel vody, stejně to ten nábytek natáhne a je na likvidaci. Navíc s sebou voda přinese tolik přítomné bahýnko. Jenomže my jsme zkušení povodňoví harcovníci, nás to nerozhází. 

Začínáte tím, že všechno taháte ven, za pomoci síly rozkládáte na prvočinitele a hážete na haldu. Prý budou jezdit s kontejnerem, říkal včera jakýsi pán, zatímco ve sklepech vrčela čerpadla a čekali jsme hasiče, aby se pokusili vytáhnout studnu. Tvořili jsme haldu. Ke dvěma gaučíkům přibyly postupně dvě postele a nespočet skříněk. Když konečně dorazil avizovaný kontejner, umístili nám ho asi 100 metrů od baráku, tedy jsme popadli rudlík, kolečka a už jsme jeli. Navíc měl někdo ten luxusní nápad, že nedoveze ten otevírací. Takže všechno horem. 

A já? No, já se škrábnu o hřebík. Jasně, já prostě musím ... 

"Mami, máš desinfekci?", pištím a přes tepláky mi prosakuje krev. 

"Desinfekci? Kde mám sakra v tomhle bordelu TEĎ najít desinfekci?", hledí na mne a mi je jasné, že v tom zmatku, který se vynachází v prvním patře chaty, nenajdeme teď rozhodně nic. Teda jistě bychom našli plavky, slunečník, opalovací krém a možná i mast proti spálenině. Desinfekci rozhodně ne. Proč? Protože ji potřebujeme. 

Po chvíli se matka vyjeví a v ruce nese lahev slivovice. Leju si slivovici na krvácející ránu a pro jistotu ještě desinfikuji mohutným lokem zevnitř. 

Studna vytažena, dům vystěhován, nábytek rozložen a naložen, první plochy odbahněny. První den úklidu končí. Jsme KO. Doma tupě hledím do zdi a snažím se nabrat sil na další den. 

Další den s sebou beru dobrovolnici. Po příjezdu obhlížíme, jak to vypadá. S radostí shledávám, že voda zase klesla. Dokonce i ve sklepě, kde den před tím čerpadlo nebylo. Rozhodla jsem se vydat na obhlídku. 

Vstupuji na první schod, druhý schod, třetí schod ...... potom chvilku nic nevím, ale najednou sedím na pátém schodě, po pás ve vodě ...... To bahýnko totiž klouže. Jsem na to nějak zapomněla. Nade mnou stojí matka, nadává, dobrovolnice Šárka se může počůrat smíchy. Vyžaduji suché kraťasy. Matka odkudsi nějaké vyloví a než se převlíknu, stojí ve sklepě ve spodním prádle a vytahuje basu piv. 

"Proč si mi neřekla, dyk jsem tam byla?", ptám se.

"Protože jsem tě viděla ..." Víc dodávat nemusí. 

Když chlapi odpoledne dali do sklepa čerpadlo, nabádali mě, že mám už jen málo času, abych si dala ještě jednu koupel, než tam nic nebude. Před odjezdem stále bylo, ale já jsem už dala přednost radši teplé vodě ve vaně. 

Vnitřek domu je vystříkán, chlapi rozložili i kuchyňskou linku. Její součásti leží na haldě před chatou. Brzdí jakýsi pán, jestli prý si může vzít tu desku s tím dřezem. Je mi to jedno. Doporučím mu, aby si naložil, co uzná za vhodné a vracím se k práci. 

Zbývá vyklidit garáž, vystříkat zbytek bahna a počkat, až dům vyschne. Při pohledu na předpověď počasí se mi ovšem neudělalo úplně dobře. Na druhou stranu, teď už bychom to celé jen vystříkli a zase zkusili počkat, jestli to uschne. V domě není vůbec nic :-).