Ivčiny povodňové vzpomínky - díl 1. - rok 1981

aneb jak jsem prchala

Já vím, že jsem chtěla, až voda opadne, ale možná dodám někomu naději, že všechno nakonec dobře dopadne. Prostě, až ta voda opadne :-). 

Byl - asi - červenec. To už vážně nevím přesně. Zato vím přesně, že lilo. Pořád lilo. A od té doby, jak furt leje, mám stažený zadek. Chodili jsme obhlížet Berounku a zapichovali klacíky, abychom měli přehled, jestli voda stoupá nebo ne. Internet nebyl, v televizi nám žádné průtoky za sekundu nehlásili. O kaskádě se nemluvilo, prostě leje, hotovo. Občan si poradil sám. Píchal klacíky. 

A ta voda zpropadená pořád stoupala. Tak jsme ty klacíky pořád posouvali. Když se blížila k hrázi, začali všichni srabácky odvážet auta nahoru k silnici. Tušení ..... Poslední odjíždí hostinský Martin ve svém vozidle zn. Trabant. On se do té doby dost smál. Když však začala Berounka šplouchat přes tu hráz, smát se přestal, nasedl do svého bakeliťáku a ujížděl. Voda už mu stříkala do podlahy auta. 

Přepíchli jsme klacík a poslechli matku, že se jako jde obědvat, protože "vejš už to rozhodně nepůjde". Pravda, bylo takové jako jezírko v zadní části zahrady, která je drobet níž. Matčiny jahody a brambory už plovaly, ale matka byla zcela klidná a naservírovala nám oběd. A jak jsme si tak hezky papkali, slyšeli jsme nějaký hukot. Vylítli jsme ven a ........ voda se nám valila do sklepa. Na zadní zahradě již nebylo jezírko, ale tekla tam řeka, jahody, brambory a jiné plodiny již nebyly vidět, snad ještě trochu vyčuhovaly tyčky od rajčat, ale to bylo všechno. I moje, jinak poměrně flegmatická, matka zavelela na ústup. Vlekla nás s bratrem po cestě k místu, kudy by se snad mělo dát projít. Voda tekla proudem. Vzala mne na ramena a brodila se po pás vodě, přidržovala se plotu a šla. Přenesla mne a vrátila se pro bratra. Všichni se brodili a prchali. 

Kromě mojí babičky, která se rozhodla, že rybízový koláč, který ráno upekla, tam rozhodně nemůže nechat. Pakovala tedy ten koláč, ještě klec s kanárem a košík s kočkou. Nakonec ji s tímto nákladem převezli hasiči na pramici. KKK - koláč, kanár a kočka - byli zachráněni. A my taky. Už jsme se jen ohlídli po té valící se vodě a odjeli do Prahy. Co nám taky zbývalo? 

I když - byli tam tací stateční, které hasiči objevili o půlnoci na půdě za komínem, kterak mastili mariáš a čekali, až voda opadne. Opadla a já z té doby mám jednu vzpomínku - šuplík s příborama, kde z bahna vyčuhovaly hroty vidliček. 

A naši? Vyklidili, uklidili, vysušili, aby se pak celá chatová kolonie sešla v místní hospůdce Plovárna, kterou bylo též potřeba vyklidit, uklidit a vysušit. A páč žádný hygienik tehdy nikoho nevaroval, vypili u toho úklidu všechno, co tam našli :-). Ale zase ta pálenka - ta desinfikuje :-). 

A my děti jsme se celé prázdniny radovali z těch pokladů, které voda donesla. Ze kterých se tak báječně stavěly bunkry. Protože nás ten hygienik tenkrát nevaroval, brali jsme to všechno do ručiček a těma ručičkama pak vzali buřtíček s chlebíčkem a pěkně to spapkali. A ty ručičky jsme si olízali. A bylo to fajn. Kdyby nás hygienik viděl ........... 

Nezdá se to, ale každá hrůza se dá přežít :-). Přežila jsem i tu další, v roce 2002, ale o té až zítra :-).