Ivčiny povodňové vzpomínky - díl 2. - rok 2002

aneb kvete růže, podívej

Oproti roku 1981 byl rok 2002 apokalypsa. Jednak jsem to už nějak jinak vnímala. Jako dítě vidíte svět prostě jinýma očima. Teď jsem stála uprostřed zahrady a nevěděla, kde začít. Zatímco rok 1981 nám přinesl cca metr vody, rok 2002 bezmála metry tři. V reálu to potom znamenalo, že všechno, co jsme vynesli do patra ve snaze to zachránit, stejně prošlo vodou. 

Hned vedle zahrady jsme měli velké kolo slámy, na poli za chatou budku rychlého občerstvení, připlavala nám čísi míchačka na beton (majitel se k velké lítosti mého bratra přihlásil) a mnoho dalších drobných pokladů typu boty, hrnce, ukazatel ke kempu apod. 

A tak jsme tam tak stáli a někde začali. Hrnuli jsme bahno před sebou a doufali, že to všechno někdy skončí.  Kolo slámy jsme rozřezali motorovkou a vidlema házeli přes plot, pro budku si nakonec někdo přijel, ostatní končilo na hromadách, které se tvořily před chatami. 

S tímto rokem se pojí jedna velká nenahraditelná ztráta. Moje sbírka pohledů, kterou jsme si tak rádi prohlíželi v neděli u kafe. Jako - žádnou sběratelskou hodnotu to nemělo, ale nám se to líbilo. Probírat se všemi těmi prosluněnými plážemi, zasněženými vrcholky hor nebo starobylými uličkami a náměstíčky. Snili jsme, kam jednou pojedeme. Když jsem krabici od klobouků plnou nacucaných a fakt hodně smradlavých pohledů házela na tu příšernou haldu, tekly mi slzy. Dlužno podotknout, že jsem od té doby dostala od lidí zase spoustu pohledů, protože jim osud mé sbírky nezůstal utajen, takže dnes už se pyšním krabicí. Už ne od klobouků, páč žádná další starobylá krabice na klobouky se v rodině nevyskytuje, ale krabicí zakoupenou v OD IKEA, pročež si teda zase máme co prohlížet. 

A tak si představte, jak tam máte v ruce ty kýble, košťata, hrabla, vidle a mnoho dalších nezbytných pomocníků, slunce na vás praží, jste špinavý až za ušima, leje z vás pot a nemáte se, kde umýt. Stojíte uprostřed té hrůzy a kolem chodí lidi, na nohou mají značkové holinky, oděni jsou dle poslední módy a zaručeně značkovým fotoaparátem si vás fotí. Nevím, jak by soudce pohlížel na vraždu povodňového turisty. 

A tak jsem jen utrousila něco ve stylu Heleny Růžičkové: Držte mě!!! Kde jste? A vrátila se k práci. 

Rok 2002 byl opravdu rokem zkázy. Jeden ze sousedů měl na zahradě trafostanici, jinému voda poponesla chatu kousek po proudu a postavila ji zpátky vedle základů. Jinému posunula chatu místo jiné chaty. Naše kolo slámy se v tomto světle jevilo jako obrovská bžunda. Jeden totiž musí být realista. Mohlo by totiž být ještě hůř :-). 

Jedli jsme guláš ohřátý na plynovém vařiči a pomáhali jeden druhému. Stačilo zakřičet a sousedi se seběhli. Hodně chat bylo tehdy určeno k demolici. Ale pořád to byly ve velké míře jen chaty .... všichni jsme měli kam odjet. 

A i tehdy byla k nám příroda velice milosrdná. Když už napáchala to, co napáchala, dala nám jednu velkou naději. V podobě krásně kvetoucího růžového keře v rohu zahrady. V tom všem bahně zářily jasně červené květy a my při pohledu na ty růže věděli, že TO DÁME :-).