Ztráta důstojnosti

aneb jak málo stačí, aby z vás byla nula

Lidí si vážím. Vážím si lidí, kteří něco dokázali, kteří žijí svůj život důstojně, bez přetvářky a klamu, kteří dokáží podat pomocnou ruku. Vážím si lidí pro mnoho vlastností. A na druhou stranu je pár vlastností, které v mých očích (a teda nejen v mých) pošlou člověka do mnohdy záporných hodnot. 

Odjakživa jsem byla zvyklá, že moje je moje. Moje dopisy jsou moje dopisy, můj deník býval kdysi mým deníkem. Nechápala jsem, proč spolužačky imrvére vymýšlejí skrýše, kam to všechno zastrčit, aby to "proboha matka nenašla". Dopisy jsem dávala do krabičky a tu na poličku nad psacím stolem. Deník ležíval většinou na stole, někdy u postele. Matka chodila kolem a nikdy si ničeho nevšimla. Mé dopisy četla pouze v okamžiku, kdy jsem jí podstrčila a žádala názor. I bratr, který mne několikrát málem přizabil v touze vyzískat si jakési privilegium nebo donutit mne odvolat nějakou jedovatou poznámku na jeho adresu, byl v tomto směru vycepován a těchto věcí se ani nedotkl. Ani já nešmejdila. Díky tomu jsem nikdy nevěděla, co mi naši koupili k vánocům už měsíc předem, jako mnoho lidí v mém okolí. Doma jsme měli každý své desky, do kterých matka ukládala vše od rodného listu až po různá lékařská potvrzení. Věděla jsem, že smím jen do těch svých. 

Takhle mne to doma naučili, takhle to mám dodnes. Nelezu do mobilů, do cizích tašek, kapsy probírám se sebezapřením před umístěním prádla do pračky (ty papírový kapesníky jsou svině), neotvírám cizí obálky. Nezajímá mne to. Je mi úplně jedno, co si kdo s kým psal za smsky, jaký e-mail kdo komu poslal, co v něm bylo napsáno. Mnohdy se jedná o záležitosti vpravdě důvěrné a jeden měl asi důvod, proč to psát jenom jednomu. Pravda, nějaké to holčičí povídání občas zavede řeč na "ona mi napsala, on mi napsal, hele". Ale to jsou chvíle důvěrné a intimní. Sdílím tyto věci s lidmi, kteří jsou mi hodně blízcí. A taky vím, že jak se TAM řekne, tak to TAM zůstane. 

Jsou mezi námi ovšem osoby, které pro potěchu ucha a oka jiných vytahují na světlo cizí komunikace. Předčítají je nahlas a doufají ve smích, v radost, v ponížení. A vůbec si neuvědomují, že jsou to právě oni, kdo v tu chvíli ztrácí důstojnost. Pravda, jestli teda nějakou vůbec měli, když to vytahovali. A tak všem na oči vytahují něco, co mnohdy bývá zbaveno souvislostí, jen proto, aby získali nějakou převahu. A myslí si, že ji získali. To je ovšem veliký omyl. Přečíst plénu lidí několik sms zpráv někoho jiného s cílem pobavit je, chce opravdu hodně silný žaludek. A já bych ho na to teda neměla. To vím jistě. 

Že tyto osoby jsou ubohé jsem věděla, ale že se sníží až k něčemu takhle trapnému, to fakt předčilo má veškerá očekávání. Udělali jste mi radost, vážení!!! Mé přesvědčení o vašem "charakteru" je potvrzeno.

PS: Prosím, abyste nehledali nic negativního za slovem matka. Já zase nemám ráda blahosklonné holčina, ale musím se s tím vyrovnat, když to čtu. Děkuji.