Obezita sem, obezita tam
aneb jak já to jenom dělám
Nejsem obézní. Nikdy jsem nebyla. Pravda, jednu chvíli jsem měla nějakou tu nadváhu, po narození holky to bylo trochu horší, ale pak jsem to shodila a vrátila se k velikostem téměř předporodním. Spokojenost se slovem téměř je na místě, protože před otěhotněním vážila jsem pěkných 44 kilo, což i při výšce 158 cm nevypadalo moc esteticky. Jenomže s tím nějak nic moc dělat nešlo, páč jsem mohla sprostě sežrat tabulku čekulády o půlnoci v posteli, aniž by se váha hnula směrem nahoru. Teď už je to horší, občas si tu čekuládku musím prostě odpustit.
A tak přemýšlím, jak to dělám, když nijak extrémně neřeším, co do tý huby strčím. Fast foody, které jsou vlastně způsobilé mne zabít, soudě podle některých příspěvků dohledatelných na internetu, navštěvuji. Ulítávám prostě na křidýlkách jednoho nejmenovaného nadnárodního řetězce a potom na bagetách dvou bagetérií. V obchodě složení výrobků tak nějak moc nestuduju, poměr cukru k jánevímčemu je mi jedno. Když mi to chutná, sním to. Jediné, čemu se vyhýbám, jsou nekvalitní uzeniny, ale takový buřtíček na ohni, to je pane pošušňáníčko. Nebo kachýnka s knedlíčkem a zelíčkem, hmmmm. Už jako dítě jsem byla vcelku záživná. V restauraci blízko naší chaty se kuchař jednou přišel podívat na 12-ti leté vyžle, které právě spořádalo dospělou porci guláše se čtyřmi, aby si poručilo přídavek dvou knedlíčků a trochu omáčky. Měl takovou radost, že mi chutná, že snad našim ten přídavek neúčtovali.
Obrovskou pochutinou, na kterou dodnes nedám dopustit, jsou škvarky. Jako dítě jsem velice ráda konzumovala chleba se sádlem a škvarky. Dnes ocením teplé škvarečky s teplým chlebíkem. To je vrchol delikatesy :-).
Přes to všechno s váhou nijak extra nebojuju. Vím, že jiní ano, že jejich metabolismus funguje jinak. Ovšem vyžrat se takříkajíc do rozměrů dobře rostlého slona, to je už umění (pozor, teď bych ponechala stranou ty, kterým příroda bohužel nadělila nějakou nemoc a kdyby se na hlavu postavili, deko dolů nepůjde a nepůjde). Věřím tomu, že si k tomu všemu zaděláváme v dětství, respektive, že nám na budoucnost zadělali naši rodiče. Nějakou roli tam jistě bude hrát i dědičnost, o tom žádná. Mne ovšem krmili pochutinami velice kalorickými a přece .... Možná to bude tím, že po zdlábnutí guláše se šesti jsem vyletěla do luk a hájů a viděli mne, až když jsem měla hlad. Možná to bude tím, že ten posádlovaný chleba jsem jedla za jízdy na kole. A možná si ho dneska můžu dovolit, protože nejsem líná hnout zadkem :-).
Když někomu vyletí dvě, tři kila, je schopen se pár dnů krotit, trochu si ubrat na kaloriích, aby zase spadly, je to věc normální. I já mám dneska občas pocit, že ty gatě se možná drobet srazily. Ale pomůže se pár dnů trochu hlídat a gatě se zase vytáhnou :-)))).
A když jsem toho schopná já .... která má teda vůli prachmizernou ..... A tak k tomu všemu ještě nechápu, proč já, která se se svojí prachmizernou vůlí nikdy nevyžrala k objektu "valící se koule", mám být "utlačována" lidmi, kteří tu svoji vůli neovládnou, dřepí někde na zadku a cpou se jánevímčím, aby narostli do obřích rozměrů, aby si mi potom dřepli na klín, protože na svoji sedačku v busu se nevejdou. Abych si vedle nich v divadle nebo kdekoli jinde připadala jak v lisu na ovoce, abych musela uhybat před jejich valícími se těly do vozovky, protože chodník je jim úzký. Proč?
Těžko říct. A není to mediální masáží, jak má kdo vypadat. Je to jen o úctě k sobě, své rodině a svému okolí. 150-ti kilová matka si velmi pravděpodobně nedá s dětmi v neděli odpoledne fotbálek .... a kdyby, potěš diváky koště :-).
Nezvyšuj zbytečně sledovanost konkurenci!!!!:-DDD
OdpovědětVymazatJá se jenom zamyslela nad obezitou, takové omílané téma, tak jsem taky chtěla přispět :-))). Je jaro, špeky ven :D
VymazatJinak k tomu tloustnutí-odborné pojednání v další konkurence...:-D
OdpovědětVymazathttp://promuze.blesk.cz/clanek/pro-muze-novinky/191994/vedecka-studie-zeny-tloustnou-protoze-delaji-mene-domacich-praci.html
Super, tím se hodně vysvětluje. Když vezmu do úvahy váhu a stav domácností na jistém webu, hmmmmm. Onehdá se tam ten domácnostní bordel propíral dost podrobně :D
VymazatNěkomu, jako třeba mně, je obojí ukradené naprosto srovnatelně :D
VymazatNeinkogeh :D
Jenomže ty jsi úkaz :D. Uspořádám nějaký srazík, mohla bys dorazit, budeme házet šutrem :D
VymazatMně teda ve fastfoodu naštěstí nechutná, ale kdybych jedla to, co chci a v množství, v jakým chci, tak jsem za chvíli jak koule. Musím se fakt dost krotit, odpírat si jak pamlsky, tak nezdravá jídla příliš často a v příliš velkém množství. Taky mi to ale trvalo, než jsem se nakopla. Ono to tak snadný není, není to jen o tom si té čokolády nedat celou tabulku, ale kousek. Je to o tom si dát jeden knedlík místo pěti, místo omáčky brokolici a odolávat nad chlebíčky, kdy do sebe někdo tlačí už třetí, otázkám typu: "Ty si nedáš?" Měla jsem pocit, že svět je hrozně nespravedlivý, protože ostatní se cpou a vypadají normálně a já jím daleko méně než oni a přibírám. Holt nejsem z těch šťastných s dobrým metabolismem. Ten se ošidit nedá. Ale je fakt, že i takhle se člověk může na uzdě udržet. "Jenom" je to celoživotní boj a odříkání a spousta lidí na to tu vůli prostě nemá a ta nespravedlnost, proč jiný ano a já ne, v člověku hlodá. Zhubla jsem hodně, váhu si držím, hlídám se, ale je to neustálý boj a chce to vůli.
OdpovědětVymazatMyslím, že není dobré nad tím uvažovat jako bojem ... je, podle mne, docela dost zdravých a nízkokalorických věcí, které jsou dobré a zaženou chuť.
VymazatJako - mi nevadí, když má někdo nadváhu. Mám ve svém okolí lidi, kteří s váhou bojují. Taky nechápou, jak je možný kolik toho sežeru a gatě furt pomalu z dětskýho. Ovšem popustit tu uzdu tak, že už potřebuju dvojsitz, abych si sedla, to je za hranou. Alespoň já to tak vnímám :-).
A ona ta nízká váha má svá proti - svého času jsem měla příšerný problém koupit na sebe něco v dámském oddělení. Tato doba je již naštěstí pryč, jednak jsem něco přibrala, druhak už jsou i ty malé velikosti. Ovšem ve svých 25-ti letech jsem přemýšlela, jestli si koupím tepláky jasně zelené s růžovým lampasem nebo červené s kačerem Donaldem na zadku :-). Takže taky nic moc :D.
Někdo je prostě postaven tak nějak "poctivěji", jiný je jak vyžle. S tím nic neuděláme. Ale to, jestli se vejdeme do sedačky nebo ne, to už ovlivnit můžeme :-).
Držím palce v boji s váhou. A díky za připomenutí, na chlebíčky jsem ve výčtu mých oblíbeností zapomněla :D
I.
No tak jasně, že nemá smysl se týrat hlady a jíst vařenou mrkev, na kterou se nemůžu ani podívat, ale ono je to přece zdravý. A že je milion chutných a zdravých jídel. Ale člověk nežije ve vákuu. Brokolice ti může sebevíc chutnat, ale když máš za sebou typy, který se prostě tláskají větrníky a chlebíčky a děsně se diví, že ty si nedáš, tak to člověka přece jen donutí uvažovat, že to měl taky rád a oni to můžou a já ne. Přestože samotnou by tě nenapadlo si jít koupit zákusek a jablko ti chuť na sladké zažene taky dobře. Člověk by si občas dal, občas to u někoho vidí, občas si povolí, ale celý život má nad sebou v zásadě imperativ "kroť se". Já docela věřím tomu, že je pro mnoho lidí jednodušší se smířit s tím, že se nevejdou do sedačky, než zbytek života odolávat.
VymazatTak já to tak neberu ... jestli se někdo cpe vegetariánskou stravou a já tam jediná budu mít hubu mastnou od pečenýho kolene, je to moje věc a jejich věc. Já jim necpu koleno, nechť mi oni necpou jejich zrní :-).
VymazatOsobně bych tohle neřešila. Jestli někdo něco plácá, ať plácá, jeho věc, ne moje. Je to totiž jeho problém, když já si nedám větrník a on to musí komentovat. Co na to nahlédnout takhle? :D
Tak oni to nemyslí úplně zlomyslně. Jen, někomu, jak jsi napsala, stačí, řekněme, kontrolovat záchvaty žravosti, nejít vyluxovat ledničku o půlnoci a nesprásknout rodinné balení zmrzliny. Občas taková ta kontrolka, že už jsi se napráskala přes míru nezdravostmi a už ne. Což budeš asi ten případ, dlouho štíhlost v genech, metabolismus se malinko zpomalí teprve s věkem. Někomu to nestačí a musí si kompletně převorat životosprávu. Což lidi z první skupiny zhusta nechápou. Boj to je.
VymazatJsou prostě ti, kteří nepřemýšlí nad tím, jestli si ještě můžou dát k večeři zbytek od oběda nebo by si měli radši dát už jen chleba nebo salát. A někdo nad tím uvažovat musí, už jsem snědl tohle, tamto už si nedám. I z normálního jídla nabírají, pokud nebudou krotit množství a složení.
Což jako samozřejmě, sto padesát kilo nepřiletí jen tak ze vzduchu, tam je špatně víc faktorů, pomalejší metabolismus, slabá vůle, nefungování té kontrolky "velkou tabulku čokolády nemůžeš, dej si kousek" a ještě špatná životospráva složená převážně z nezdravých jídel. To už je extrém, který se napravuje celkem těžce. A tady té motivaci nerozumím ani já, nikdy bych svou váhu nenechala dojít do stádia, že mě omezuje v běžném životě a mám zdravotní problémy. Mých dvacet kilo navíc bylo nijak extra estetických, nicméně jsem žádné jiné potíže neměla. (Pokud teda pominu to, že jsem si nemohla oblíkat to, co jsem chtěla, což byla pro ženskou docela rána, ale taky to spíš souvisí s estetickým hlediskem, protože se oblečeš vždycky do něčeho, že jo. Nahý nikdo chodit nemusí. Jen trpí estetická stránka věci.)
Jsem obézní,po 4 dětech se není čemu divit :-). Začala jsem s tím něco dělat-cvičím pravidelně.
OdpovědětVymazatNež jsem měla děti vážila jsem 50kg i s postelí při své výšce a nebylo to nic moc.Oboje má svá pro a proti.
S chutí do toho, půl je hotovo :-)
Vymazat150-ti kilová matka si velmi pravděpodobně nedá s dětmi v neděli odpoledne fotbálek .... a kdyby, potěš diváky koště :-)
OdpovědětVymazatTak! Jak říká moje dcera: tím to zabila!
Protože leckterá 150ti kilová matka by možná na ten fotbálek s dětmi do parku šla, ale představa, že jí u toho sleduje 158 cm vysoká, 44 kilo vážící osůbka a směje se jí, jí od toho spolehlivě odradí.
Je to trochu protiřeč, řekla bych. Zadek nezvednou, aby šli cvičit a něco dělali, ale kdyby náhodou jo, tak nedej bože, abych se na to musela dívat.
Kdyby si ten fotbálek dala, nevážila by oněch 150 kilo.
VymazatA nejde o to se smát nebo nesmát ... já osobně se při spoustě sportovních výkonů směju, většinou sama sobě. A nesměju se lidem proto, jak vypadají, ale jací jsou. A těch 150 kilo s tím dost souvisí. To už totiž není nadváha, to už je problém.
I.
Mno, tak nevím...
VymazatTakže s nadváhou ještě cvičit může. Pokud se ale rozhodne něco dělat s obezitou, už je to blbý, protože proboha měla začít už při nadváze. Fajn, to jsem pochopila.
Co ale s tím, že jí nesmějeme jak vypadá, ale jaká je, což souvisí s její váhou? Já si ani nedovolím napsat, jak jsem to pochopila :-))
Pokud se rozhodne začínat při 150-ti kilech cvičit, je především dost nebezpečné vrhnout se v neděli odpoledne na trávník a myslet si, že to vytrhnu fotbálkem :-). To je jedna věc.
VymazatNemluvíme o nadváze, mluvíme o obezitě, o lidech opravdu silně prostorově výrazných :-). A jestliže jsem schopná se skutečně vyžrat a vyhnít do těchto rozměrů, měla bych se především zamyslet nad svým způsobem života. Každý nemusí nutně každé ráno vybíhat s diskmanem za pasem a sluchátky v uších, oděn do značkového outfitu. Bohatě postačí se prostě jednoduše pohnout a netrávit čas tím, že čučím do bedny a žeru k tomu, co mi pod ruku přijde. Tam vidím tu podstatu toho člověka. Ne v tom, že je silnější, že má větší základnu, že má robusnější postavu, větší zadek a já nevím, co. Ale v tom, že svůj život posunul mezi gauč, chipsy a žere a žere a žere, až se vyžere. Pardon za ta slova, ale tak to je.
A tvrdit, že mě to nevadí, tak do toho každýmu nic .... hm, je mi do toho dost, pokud se musím utlačovat na sedadle v busu, protože se osoba vedle mne do standardních rozměrů už nevejde, pokud musím trnout, že až se ten kolos poroučí k zemi, nedopadne to pro jeho údy dobře.
Každý, kdo se rozhodne s tím cokoli udělat, má mít plnou podporu. A já jsem ten poslední, kdo by ji odmítal. Ovšem zatím jsem se setkala spíš s tím, že obezita jiných není můj problém. A já tvrdím, že je, pokud to zasahuje do mého života. A mnohdy to do mého života zasahuje - rozměry, pachem (ty lidi se víc potí, v létě je opravdu o život sedět vedle nich).
Takže asi tak :-).
No pročetla jsem si vše :-)
VymazatMusím říct, že ani já nejsem vyžle a užila jsem si váhu přes metráka a váhu, kdy jsem se vešla i do 42 vel.:-)( což mimochodem byla má nejnižší velikost )
Nemyslím si, že problém je v tom jak vás vnímá okolí, protože všude se najde někdo, komu se nebudete líbit ani kdyby jste měla 44 kg .-) ... Jsem přesvědčena, že první pozitivní bod, je přijat sám/a sebe s tou váhou do které jste "narostla" ( at to bylo z jakéhokoliv důvodu) a potom s tím začít něco dělat, ale ne proto, že se vám okolo lidi diví, že se ještě "valíte", ale proto, aby vám bylo líp a mohlo se líp dýchat a mohla jste líp fungovat.
Vše musí začít u toho, že to chcete a děláte pro sebe. Jinak to nemá cenu.Potom vám bude jedno, jestli jdete na fotbálek a okolí vás vnímá jako "špatnou kulturní vložku"nebo jestli jste si to tam prostě přišla užít s dětmi. Myslím, že vím o čem mluvím, protože sníst guláš s 5 knedlíky a nebo uspokojit své chutě ve Fast foodu, tak přiberu 3 kg jen tím, že si přečtu menu:-)
Prostě podle sebe vím, že když si s kamarádkama dám ten chlebíček a nebo větrník,( protože mnohdy je jednodušší si to dát , než jim půl hodiny vysvětlovat proč ne) tak hold další 2 dny budu mít na večeři jen salát bez pečiva a jídlo bez příloh. Není umění trápit se dietami , protože to pak jen tělo zkolabuje a nebo skončíte jako anorektička....prostě jen si říct když ráno vstanete..."tak ode dneška se pokusím se sebou něco udělat, protože to chci já"...:-)
Taky to takhle mám. Jíst poctivé omáčky a podobné vydatné věci, tak neprojdu dveřmi. Jednoduše to jím výjimečně, malé porce a přemýšlím. Když si dám k obědu brokolici, tak večeře je ok. Když sním guláš, holt mě čeká večeře lehčí. Znám přesně ten pocit, že někdo si dá větrník a je mu to jedno a vy abyste byli k večeři o mrkvi. Přibírám i když projdu kolem cukrárny. Nejde to samo, ale jde to. Při výšce 157 cm mám teď 55 kilo, konfekční velikost 40. Měla jsem o dvacet kilo navíc. (No, víc, asi dvaadvacet, původní váha byla tak 77-78 kilo.) Mým motorem k tomu se sebou něco dělat byla čerstvá zamilovanost. (S dotyčným jsme spolu doteď.) :-)
VymazatPodle Vás je nepochopitelné, proč jsou někteří lidé obézní - proč to nechali zajít tak daleko... Pak tedy ale je stejně tak nepochopitelné, proč někteří lidé kouří cigarety - proč to nechali zajít tak daleko, že si také zkracují život a otravují tím své okolí (okamžitě poznám, jestli člověk, co vedle mě sedí v metru, kouří nebo ne ...)
OdpovědětVymazatObdivuju lidi, kteří dokážou svoji neřest překonat a zhubnout xx kg, přestat kouřit, skoncovat s drogama, s alkoholem .........
No ....tenhle článek se Vám fakt moc nepoved...
MS
Děkuji za kritiku.
VymazatNejde ovšem o to, jestli jsem něco pochopila nebo nepochopila. Jde o to, že mne to obtěžuje. Bohužel. Někoho obtěžují cigarety, mne obtěžuje otylá madam, která se mi v autobuse napresuje na tělo a vzápětí mi šermuje lokty před nosem, protože tahá ťutěnku.
I.
Kuřáci páchnou všichni, a to i když zrovna nekouří. A na rozdíl od obézních, opravdu okolí ohrožují na zdraví. Eva
Vymazatale ale ......
VymazatOsobně mám pocit, že obézní madam, která na mne přistane v brzdícím autobuse je dostatečnou hrozbou pro mé kosti. Howgh.
I.
Opravdu bavíte :-)) Eva
VymazatMyslíte? Řekla bych, že jsem spíš někomu dupla na obézní kuří oko.
VymazatI.
Zhubnout se mi nedaří (ale metrák teda nemám), ovšem co se mi před lety povedlo dokonale - přestat kouřit. Od té doby bych, jako správný odnaučený kuřák, ostatní kuřáky vyvraždila. Protože mě strašně obtěžují, strašně moc. Určitě víc, než extrémní tlusťoši, protože těch zas tolik není - narozdíl od kuřáků, kterých je spousta. A není to jen o tom, že si vedle mě v autobuse přisedne někdo smrdící, je to i o tom, že když si doma otevřu okno, táhne mi do něj smrad od nějakého kuřáka, který je i na metry daleko. Tlusťoch mě takhle na dálku svým smradem obtěžovat nebude, kuřák stoprocentně. Jenže tohle kuřák může pochopit až v okamžiku, kdy přestane. Do té doby si myslí, jak nikoho neobtěžuje, když hulí za rohem (nebo prostě venku, aby nekouřil doma svým dětem..).
VymazatTakže tak.
X.
X, krásně řečeno, kdyby se tak někdo tuknul do čela...ale to asi nehrozí. Dnes je móda ukazovat špinavým prstem na chyby toho druhého.
VymazatA kolik takových megaobézních lidí na tebe už v autobuse spadlo? Na mě teda ještě nikdy v životě ani jeden. Kdežto dým z cigaret cítím někde každou chvilku.
VymazatOno je jednoduché navážet se do někoho, v jehož kůži člověk nikdy nebyl a nemusel jeho problémy řešit.
"150-ti kilová matka si velmi pravděpodobně nedá s dětmi v neděli odpoledne fotbálek .... a kdyby, potěš diváky koště :-)" - a tohle je vyloženě hnusné :-(
Otylka
Přemýšlím, kolik lidí by tam bylo postiženo nutností mlčet, kdyby nebylo internetu ...
VymazatÚroveň člověka se pozná i podle toho, že připustí své slabosti :-). A je tak strašně jednoduché anonymně něco vykřiknout a pak si doma zalézt na kanape a mít zvrácený pocit, jak "jsem jí to nandala". Je mi takových lidí líto, stejně jako těch, kteří se sotva valí, ale budou tvrdit, jak děsně v pohodě jsou. Akorát u toho přesvědčování málem duši vypustí, jak nemůžou popadnout dech.
a pro Otylku:
VymazatAno, je velice jednoduché hodnotit jiného. Zrovna tak je jednoduché své problémy přežrat a pak se vyvalovat na kanapi a kynout do nebývalých rozměrů.
Každý má nějakou slabost - někdo menší, někdo větší. A jestliže někomu vadí kouř z cigaret, mě zase pro změnu vadí, když se musím směstnat v busu s někým, kdo by potřeboval tři lístky, páč zabere prostor pro tři normálně veliké lidi. A taky mám ráda jisté estetično, které někteří lidé už v mých očích prostě neprobouzí. Nečuchej moje cigarety a nelez mi na oči. Bude nám oběma dobře :-).
I.
Já jsem myslela, že zrovna ty bys mohla vědět, jak se dá upadnout do nějaké závislosti a jak těžké je dostat se z ní. Někdo to dokáže hned, někdo později. Někdo bohužel vůbec. Někdo dokáže celý život pití držet v rozumné míře, tzn. že si občas někde něco vypije a jinak nepije, někdo se válí ožralý a zvrací. A znovu a znovu...
Vymazat"Nečuchej moje cigarety a nelez mi na oči?" Hm... :-))) Před tímto argumentem se hluboce klaním až k zemi :-)))
Otylka
To nebyl argument, to bylo doporučení. A co se týká závislosti .... není těžké se jí zbavit :-). Právě proto, že o tom něco trochu vím. A taky vím, že je poměrně jednoduché utnout to před okamžikem, kdy už je to fakt zlý :-). Takže, ano, něco o tom vím.
VymazatI.
V tom případě máš štěstí, že jsi tak silná a dokázalas to jednoduše utnout před tím správným okamžikem. Jiní lidé tak silní být nemusí. Přesto mi nepřijde správné se těmto slabochům posmívat a srážet je na kolena. Některým to pravda může pomoci a nakopnout je to k tomu, aby s tím něco dělali. Jiným to naopak může ublížit.
VymazatAle už dávno jsem zjistila, že tobě vůbec nevadí, že lidem kolem sebe mnohdy ubližuješ. Takže co po tobě vlastně chci, že.
Otylka
Ale to je právě ten hluboký omyl, ty lidi si ubližují, ne já jim tím, že to, co všichni vidí, řeknu :-).
VymazatJestliže uvidíš kuřáku, kterak si s klepicí zapaluje cigaretu, protože je ve stresu, odsoudíš ho a budeš vykřikovat, že smrdí, ubližuje sobě a okolí a blá blá. Ale když potkáš někoho, kdo se vyžral do nebývalých rozměrů, budeš kolem něj našlapovat po špičkách, abys mu neublížila. Hmmmmm, zjevně není závislost jako závislost.
já jsem jenom pojmenovala nahlas to, co si hodně lidí myslí, ale neřeknou to.
Nemám pocit, že by se kolem lidí nebývalých rozměrů našlapovalo po špičkách.
VymazatPokud máš potřebu někomu říct, že si ubližuje, v pořádku, proti tomu vůbec nic nemám. Ať jde o kuřáka, alkoholika, gamblera, obézního člověka. Jde o to, jak jim to člověk řekne. Stylem, že by se měl začít hýbat, ale že potěš koště, pokud ho při tom pohybu uvidím? Ha ha ha... Nevím, jestli tohle je ta správná cesta.
Otylka
Myslím, že debata na téma "potěš koště" už tu proběhla, ale OK. Myslím, že kdo chtěl, tak pochopil, že tady už jsem byla v extrému.
VymazatZa jedno - někdo kdo má 150 kilo na to hřiště nevleze. Kdyby tam lezl, neměl by 150 kilo.
Za druhé - při této obezitě fakt není vhodné začínat svůj pohyb poskakováním po hřišti. Je to, myslím, i pro obezitu nebezpečné.
Za třetí - opravdu bych tohoto nechtěla být přítomna, celou dobu bych trnula, že dotyčného skolí infarkt nebo mozková mrtvice.
A ano, je nežádoucí říct někomu: Jéžíši, ty jsi tlustej. Přestaň už konečně žrát.
Zatímco kuřákům, alkoholikům, gamblerům, feťákům společnost dostatečně dává najevo své pohrdání, o obézních lidech se mluví "za bukem", jen aby se jich nedotklo, že se mi při pohledu na ně dělá zle.
A já fakt nemyslím nadváhu, tu má kdekdo a při sedavém způsobu života a stravování se "jak to vyjde" je tohle poměrně častý problém (že já tím netrpím je nějaká vůle zhůry :-))). Tady jde o obezitu a ta už je definovaná jinak, než nadváha. Tam už je zle.
Mně se to "potěš koště" prostě dotklo, to je celé.
VymazatNěkdo, kdo má 150 kilo, na to hřiště klidně vleze, protože když už se se 150 kily rozhodne, že s tím začne něco dělat, kde jinde by měl být, než na hřišti/v posilovně/ve fitku atd. A není příjemné, když se mu u jeho snažení někdo směje (což není extrém, to se prostě stává). A zakopat si s míčem se svým dítětem může člověk i se 150 kily, když nebude lítat po celém hřišti jako blázen, tak mu takový pohyb neublíží. To že se teda stále vracím k tomu samému příkladu :-)
No a co je nežádoucí, to je asi na vnímání každého z nás. Mně přijde srovnatelné říct tlustému: Jéžiši, ty jsi tlustej, začni s tím něco dělat, nebo si ublížíš!" a říct alkoholikovi: "Jéžiši, ty máš problém s pitím, začni s tím něco dělat, nebo si ublížíš!". Já v tom rozdíl nevidím, mně přijde stejné upozornit na problém alkoholika i obézního. Fakt že jo.
No a co se například alkoholiků, gamblerů a feťáků týče, tak tam už je postoj společnosti daný i tím, že tito lidé mohou být společnosti velmi nebezpeční z hlediska kriminality. Tlusťoch většinou kvůli své závislosti nekrade, neloupí a nezabíjí lidi.
Ale souhlasím s tím, že pokud se kvůli takovému člověku například nevejdu na svoje sedadlo, které jsem si zaplatila nebo jsem nucena vedle takového člověka stát v parném létě v tramvaji, že je to velmi obtěžující. A pak nemám problém s tím, když se ten obtěžovaný ozve. Slušně.
Otylka
Jistě, mohlo se Tě to dotknout. Mě se taky dotýká spousta věcí a musím se s nimi vyrovnat :-). Ale dobře, pokud jsem trefila nějakou hodně citlivou strunu - omlouvám se, nebylo to úmyslem, věř či ne :-).
VymazatOno to není jen o posměchu. Ono je to hodně i o tom, že já fakt trnu, když se někdo hodně neuzpůsobený sportu rozhodne sport provozovat. Myslím, že hodně obézní člověk by měl své sportovní aktivity prvně páchat pod dohledem odborníka a ne se bezhlavě vrhnout na hřiště. A pokopávat si balonem a postávat u toho zase není sport :-). Je to těžké, lidi dost často nezačnou právě z důvodu obavy z posměchu. Ale je mnoho možností, jak začít a nemuset se tohoto bát. Jenomže začít by člověk měl už v době, kdy jeho sportovní aktivity nebudou některým k smíchu (čímž nemyslím, že je správné se lidem smát pro to, jak vypadají), jiným k zástavám srdce při obavě o zdraví a život pachatele sportu :-).
Je fajn, že umíš říct každému, co si myslíš. To dokáže málokdo.
Není ovšem omluvou, že tlusťoch kvůli své závislosti nekrade. Jistě, že se lidi budou bát spíš toho, co by je mohlo přímo ohrozit, tedy přepadení od feťáka shánějícího peníze na drogu. TO je samozřejmě pochopitelné. Ale na druhou stranu je to prostě stejný problém. Člověk, který posune svůj život mezi telku a lednici, je na tom stejně jako člověk, který posune svůj život mezi bar a flašku. A já to prostě nerozlišuju.
A všechno v životě se dá. Já to říct můžu. Vím to. A obezitám bych poradila, aby pro začátek chodili na procházky, tam se nikdo nebude posmívat jejich sportovním výkonům, ani já nebo někdo mě podobný nebude trnout obavami, kdy budeme lovit telefon pro zavolání lékaře :-). Všechno má svoji cestu. Jen jí najít. V lednici, ve flašce nebo v injekční stříkačce s pervitinem se ale najít nedá :-).
A tak to já se s tím srovnám, to zase jo :-) Omluva se přijímá, věřím ti, že to nebyl zlý úmysl.
VymazatNeumím říct každému, co si myslím, bohužel.
S procházkami souhlasím, než se 2x týdně mořit ve fitku, plném pachu z potících se těl, je (alespoň pro mě) lepší vyrazit na svižnou procházku do přírody, o tom žádná. Pokud ta možnost je samozřejmě, nám z venkova se to kecá :-)
Otylka
Ale i v Praze se dá najít místo na svižnou procházku a nutně to nemusí být po magistrále. To, že bydlím v Praze a nemám, kam bych na procházky chodila, je sprostá výmluva. Stromovka, Grébovka, Petřín, obora Hvězda - těch míst je :-).
VymazatJo, a fitka úplně nesnáším. Kdysi jsem sice podlehla té mánii, kdy se začaly rojit první a bylo děsně in tam chodit funět. Záhy jsem ovšem zjistila, že vážně nechápu, proč mám desetkrát zvednout závaží a pak se napít vody :D
I.
A to já i chápu, někoho to prostě baví. I já chodím občas do fitka a zároveň podnikám ty procházky přírodou, baví mě obojí. Jen ty procházky jsou zadarmo, to je velký tahák :-)
VymazatOtylka
Jj, jen ať si tam jeden funí, pro mě to prostě nic není :-). Já radši budu dvě hodiny chodit v lese, než bych hodinu zvedala činky :D
VymazatJá si teda myslím, že někdo, kdo má sto padesát kilo si sportem leda zrasuje klouby a užene infarkt. Pro začátek stačí provozovat "neškodnou" činnost jako chodit hodně pěšky, nepoužívat výtah, místo auta jezdit na kole. Spolu s úpravou jídelníčku to pomůže a nemusíte se bát, že se vám budou vysportovaní borci ve fitku smát.
VymazatA jízda na kole není sport? Sportem nemyslím vrcholový sport anebo posilovnu, sport je pro mě každý pohyb, který člověk vyvine za účelem zlepšení svého fyzického stavu.
VymazatOtylka
No jízdu na kole za sport nepovažuju, pokud se nehecnete, že se svými sto padesáti kily dáte rovou sto kilometrovou trasu. Pokud to vůbec dáte, tak na konci při takovémhle tempu leda vyplivnete plíce. Kolo se dá využívat jako dopravní prostředek, máte-li to do práce pár kilometrů, ráno skočíte na kolo místo do auta a jedete. Stejně tak chůze. To jsou jen alternativní cesty, jak se začít víc hýbat, pokud nemám fyzičku, mám velkou nadváhu nebo jsem třeba dost nešikovná (a reálně hrozí, že míčem bych při kolektivních sportech leda přizabila spoluhráče). Za sport to neberu, jen za první krůčky k pohybu a skutečnému sportu. Sport je pro mě intenzivnější činnost a myslím si, že člověk s takhle velkou nadváhou by ji zpočátku provozovat neměl (a to ne proto, že u toho vypadá blbě, kdo rudý, zpocený a rozcuchaný vypadá půvabně, že jo), ale aby si neublížil. Ostatně, něco podobného bylo možná myšleno právě tím "no potěš, takový člověk na hřišti". Nejde si zase myslet, že když jsem se sebou léta nic nedělala a teď hodlám dělat, že to strhám za týden.
VymazatNa to mám názor samozřejmě stejný. Jen já si pod pojmem sport představuju i třeba tu cestu do práce na kole místo autem, chůzi... Ale to je subjektivní náhled na věc.
VymazatOtylka
:-(
OdpovědětVymazatProč jsem tak nějak už předevčírem věděla, o čem bude příští zdejší text?
OdpovědětVymazatModra
Nějaká předtucha? :D
VymazatŽe by :-D ?
VymazatMod.
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
OdpovědětVymazatNeda mi : ako mam prosim necuchat cigarety? Mam prestat dychat ? Obezita mi vadi z estetickeho hladiska, ale mna osobne teda neohrozuje, v buse si mozem presadnut vedla... Ale cigarety citim hned, smrdi mi oblecenie, ked prejdem zafajcenou chodbou, stipu ma oci a je mi na zvracanie. A nemozem si vybrat, nemozem sa tomu vyhnut, ked mam otvorene okno, pradlo na balkone, stojim na zastavke, vojdem do hospody... vsade ide cigaretovy smrad(akurat do tej restauracie teda nejdem). A cigaretu staci nekupit. Obezita hned nezmizne.
OdpovědětVymazatDorota (178 cm, 60 kg)
Velice zjednodušené pojetí odstranění závislosti - cigaretu stačí nekoupit a obezita hned nezmizne - tak to není.
VymazatJá jsem sice kuřák, na veřejnosti kouřím výjimečně. V hospodě - pokud je kuřácká s tím problém nemám. Nekouřím, pokud u stolu někdo jí, nekouřím pod frňák dětem. Hulím si ve svém koutečku a hotovo.
Nemyslím, že by vzduch byl zas až tak zamořen cigaretovým dýmem. Pokud mne někdo požádá, abych nekouřila, že mu to něco ....., nekouřím. Tohle není o kuřácích, to je o lidech, jako ve všem.
Dnes už opravdu víc lidi nekouří, než kouří. Přecházejí na elektronické cigarety a "boj" proti nim, už mi přijde jako pruzení nevídaného kalibru.
Mohla bych vědět, kde dneska jdeš zakouřenou chodbou? Hospody jsou už mnohé nekuřácké, na úřadech se nekouří, na nádražích, na letištích. Kouřit se nesmí už skoro všude. A jestli vedle Tebe bydlí někdo, jehož kouř Ti táhne domů, není to o tom, že je kuřák, ale o tom, že se neumíte domluvit ...
I.