Remejk

aneb já prostě žeru originál. 

Jakýkoli remake jakéhokoli filmu, byť sebelepšího, se mi nikdy nelíbil. Ať už to bylo Psycho nebo Brutální Nikita. Originál je prostě originál a nikdy mne nikdo neuspokojil, když se pokoušel udělat originál druhý. Originál je jen jeden a kopie je kopie a hotovo. 

Miluju originály, miluju originální lidi, lidi vyčnívající, lidi, kteří jdou mimo proud a umí si to prodat. Lidi, jejichž názor je pevný, umí si jej obhájit a stojí si za ním. Lidi, kteří táhnou tudy, kudy táhnou ostatní, aby se Vám pak vetřeli nebo se pokoušeli vetřít do přízně s tím, že ten proud se jim vlastně nelíbí, ty já tedy moc ráda nemám. Lidi se pevným a vlastním názorem považuji za osobnosti hodné úcty. 

A potom mám ještě jednu vlastnost. Málokoho si pustím k tělu. Trvá mi dlouho, než mi někdo smí narušit mé opravdu velké kruhy. Je skutečně těžké jimi proniknout. A to, že se někdo najednou hlásí k mému životnímu názoru, rozhodně není důvodem pro to, abych ty kruhy nechala protnout a onoho dotyčného si pustila do své diskrétní zóny. Jedním z důvodů, kdy lidi nechám ty kruhy protnout, je, když si jich vážím. Když jejich životní postoj vykazuje známky silné osobnosti s jasně danými názory a životní jistotou. Takové lidi do svých kruhů pustím. Ostatní halt musí čekat, jestli jednou dojdu k závěru, že mi tito lidé stojí za to, aby kruhy protli. A je fakt, že někteří se tam nedostanou nikdy. A já za sebe říkám, že: Bohudík. Jsou totiž lidé, kteří vám za to protnutí osobních kruhů, ať jsou jakékoli, prostě nestojí. 

Držím všem palce, aby jejich kruhy překročili jen ti, kteří za to stojí. A je jedno, jestli onoho člověka milujete nebo si ho vážíte.