Na podstavec s ním

a hned.

Abyste se ocitli na podstavci a bylo k vám vzhlíženo, stačí v dnešní době prakticky málo. Stačí to "prodat". Je vlastně jedno, co prodáte, a je to kšeft jako každý jiný. Někdo umí prodat "umělohmotnou" deku za příšerný peníze, páč kupujícímu vysvětlí, že se jedná o deku z ovčí vlny se zaručeně léčebnými účinky. Jiný prodá sám sebe, třetí někoho dalšího. Zkrátka kšeft je kšeft. 

V prvním případě je to o mém svědomí, že prodávám šunt. Ve druhém je to o mém "žaludku", kam až se umím nacpat. Ve třetím do toho tahám další lidi. Pravda, některým to nevadí, na podstavec by rádi. Možná se na něm už cítí, jen to chtějí tak nějak oficielně :-). A tam už je to o žaludcích dvou. 

Já tomu prostě nerozumím. Fakt nerozumím této diskusi. Nerozumím a asi neporozumím. Jsou totiž věci, které mi hlava nikdy, ale nikdy nevezme. 

Znám mnoho hrdinů, ale vypisovat je jmenovitě nebudu. Nechci je vláčet bahnem internetu, protože vím, že na podstavec nechtějí. To, co dělají, dělají, protože chtějí. Nebudu ani psát o jejich skutcích, protože to jsou jejich skutky. 

Napíšu jen to, že hrdinou je pro mne ten, kdo dělá něco pro druhé, nikam s tím neleze, prostě to dělá a odměnou je mu jen díky slovní nebo díky v očích toho, komu pomáhá. Ten, který prostě udělá to, co je potřeba, neptá se, co za to. Ten, kdo vám necpe, co udělal, jak udělal a pro koho udělal. A je mi jedno, v jaké je to oblasti. A je mi jedno, kdo to je. Pro mne je prostě hrdina. A nikam s ním nepolezu. Protože hrdinů má tenhle svět spousty. A všichni by patřili na ten pomyslný podstavec slávy, ale nevejdou se tam. Protože ten podstavec je postaven pro jednoho. Nevím, proč. A nevím, proč mají lidé pořád tu prazvláštní potřebu někoho cpát na podstavec slávy a vzhlížet k němu. Když jen stačí se rozhlédnout, kolik lidí potichu páchá dobré skutky dnes a denně a nic za to nečekají. A už vůbec nečekají, že je někdo někam vetkne a zajistí jim 15 minut slávy. Za rok totiž na ten podstavec budou lidi cpát někoho jiného. 

A tak je asi lepší žít život plný dobrých skutků a nic za to nečekat. Dobrým skutkem je totiž i to, že se nepletete slepci pod nohy. A hrdinou můžete v očích někoho být "jen" proto, že ho nepřekročíte, když upadne a zůstane ležet. A ta pomoc potom není o nic menší, než když skočíte pro někoho do vody. V očích obou těch lidí jste totiž ten, kdo jim podal pomocnou ruku v okamžiku, kdy nemohli sami. Je to relativní. Ale je to tak. Alespoň pro mne. 

A tak já volím za hrdiny všechny, kteří se dokáží dívat kolem sebe, nebýt lhostejní, umí pomoci v rámci svých možností. A hlavně to prostě udělají, protože jim to tak přijde správné, protože mají v sobě tu nádhernou vlastnost nežít jen a jen pro sebe. A Ti se mi na žádný podstavec nevejdou, protože je jich všude moře.