Bojím se vody

aneb jak mě lovili bidlem

Když jsem byla nucena ve třetí třídě absolvovat plavecký výcvik, těšila jsem se. Plovat jsem už uměla. Naučila jsem se to tak, že mi matka upouštěla kruh, až jsem plovala s úplně prázdným kruhem kolem sebe a dlouho se ho odmítala vzdát. Až na dovolené u moře jsem uvěřila, že mořská voda lépe nadnáší a kruh letěl. Tak jsem se těšila, jak budu pod dohledem zkušených instruktorů plovat a skákat a vůbec se v této sportovní disciplíně tak nějak zdokonalím. Moje nadšení vzalo za své již při první hodině.

Rozřazování do družstev se odehrávalo tak, že nás všechny naházeli do bazénu v místě, kde se píše cosi o hloubce 3,5 metru. Mohli mě klidně hodit i v 1,5 metru, nestačila bych ani tam. No, ale prostě mě hodili pod startovním blokem do vody a PLOV!!! Jenže já neuměla skákat, natož se nechat nečekaně házet do vody, lokla jsem si a šla ke dnu. Nikdy nezapomenu na tu paniku, kdy jsem máchala rukama a nohama kolem sebe a snažila se zachránit si holý život.

I uzřela jsem bidlo a snažila se ho chytit. Dnes předpokládám, že na břehu stál nějaký masový vrah převlečený za plavčíka, kterému dělalo dobře hledět na lidské utrpení, protože jakmile jsem se k bidlu přiblížila, uteklo mi o půl metru. Možná se i jednalo o nějakou disciplínu zocelení socialistického člověka. V mém případě ovšem k vůbec žádnému zocelení nedošlo. 

Při další hodině plavání jsem okamžitě po vstupu do areálu bazénu začala zvracet do odpadkového koše, poté jsem hodinu prozvracela v šatnách. Když se totéž opakovalo již potřetí, usnesl se můj otec společně s ředitelem školy, že budu z plavání osvobozena.

Dodnes plavu stylem "radová", hlavně nesnáším vodu do očí a nosu. A když se mne v pubertálním věku snažili kluci hodit do bazénu, páč je to přeci bžunda veliká, dostala jsem tak hysterický záchvat, že se o to nepokusili už nikdy více. 

A tak ve svých čtyřiceti letech tiše závidím všem, kteří skáčou, potápí se a dělají všechny tyhle vodní disciplíny. Já se odvážím na pidi tobogán, kde jezdím společně s tříletými dětmi a i tak je pro mne každá jízda utrpením. Takže se této disciplíně snažím maximálně vyhýbat, což s dítětem, které je víceméně vodní živel, jde velice těžko. Někdy prostě není zbytí. Do bazénu jsem skočila jednou, ve zhruba třiceti letech, když jsem se trapně vsadila se svým manželem, pročež on své dodržel a já teda musela taky. Seděla jsem na bobku u kraje bazénu a nechávala si všemi okolo vysvětlit, že určitě vyplavu, že kdyby náhodou, nenechají mě tam a že plavčík je přítomen. Tvářila jsem se u toho zřejmě tak útrpně, že manžel pravil, že teda nemusím, ale já když řekla, že jo, tak jo, vrhla jsem se do bazénu, vyplavala a víckrát jsem to už nezkoušela :-).