Malá úvaha o skromnosti a pokoře

aneb mám prostě někdy pocit, že ti, kteří jsou na tom fakt bídně, jsou tak nějak skromnější a pokornější

Znám poměrně dost lidí, kteří mají postižené děti. Slovo postižené se mi osobně moc nelíbí, ale nechci psát nemocné, protože většina těch dětí se jako nemocné prostě nechovají. Ať už je to postižení mentální nebo fyzické, všichni si v rámci svých možností užívají života a berou jej jako dar, se kterým je třeba takto zacházet. 

Třeba jeden kluk, má SMA a jeho energie, životní optimismus dává sílu a naději všem okolo. Já z něj čerpám. Hnusné, ale je to tak. Měla bych tu sílu dávat já jemu, ale je tomu naopak. On je můj motor, když mám pocit, že už to nedám. Vím, že když to dal on, dám to taky. Žije a žije plnohodnotně. A já? Já mu dávám "jen" svůj obdiv. 

A takových lidí znám víc. A ze všech čiší pokora a skromnost. Žijí svůj životní úděl a vědí, že takhle to je a jinak to nebude. A přes všechny útrapy, které jim jejich život přináší, přes všechno, co si kdy museli vybojovat a vydupat, žijí svůj život a umí se i smát. Protože vždycky se důvod k smíchu najde. Vždycky. Jen je potřeba ho hledat. A to je potřeba umět. 

A tak tady zase děkuji, že mi osud nepřivál do života lidi, jejichž jediným životním údělem je žehrat na osud a zkoušet brát. Jenom brát a nikomu nic nedávat. Lidi, kterým je absolutně cizí ono "dávej, ber". Považují za samozřejmost, že pro ně platí jen to "BER". 

Ráda dávám. A nemyslím tím pouze materiálně. Dávám lidem kus sebe. A jsem ráda, když oni dají kus sebe i mně. Ne, není to povinnost dávat, ale zatím jsem měla to štěstí, že když já jsem dala někomu, dal potom zase on kus sebe mně. Dal, protože je takový. 

Nechci tady řešit, jestli má nebo nemá syn od S. nárok na kočárek hrazený zdravotní pojišťovnou. Nechci řešit, jestli mu někdo nepřiznáním ukřivdil nebo ne. Jedno ale vím jistě, každá situace má řešení. Úplně každá. Někdy je ta cesta ovšem trnitější a složitější, než se k cíli doberete. Jenomže jsou halt na světě lidi, kteří mají pocit, že mají nárok a právo na tu cestu snadnou a jednoduchou. Kteří mají pocit, že právě jim náleží to, co oni sami chtějí. A kteří si k tomu všemu myslí, že proto, aby to své dostali, nemusí dělat vůbec nic. Stačí jen říct a ono to bude. Jak dlouho ještě? 

Jo, a pochybovat, ptát se a zjišťovat, než někomu něco ze sebe dáte, je naprosto legitimní. Když dáváte, máte právo vědět komu. 

PS: 

Missorko, já zde na nikoho anonymně neplivu. Všechny víte, kdo to píše :-). A když si tak nějak vezmu ty anonymní příspěvky, mám vcelku jasno, jestli jsou vulgárnější ty se mnou souhlasné nebo ty se mnou nesouhlasné.