Moje prababička by mohla být registrační pokladnou

aneb o výhodách a nevýhodách sezení za kasou

Moje prababička pracovala za první republiky v poštovní spořitelně. Vyprávěla, že z hlavy sčítala dlouhé sloupce čísel. Byla schopná sčítat dlouhé sloupce čísel i ve značně pokročilém věku. Zemřela v 98 letech a myslím, že počítala ještě při převozu do pohřebního ústavu. Počítačkami pohrdala, počítače jí zůstaly utajeny, ale myslím, že by je odsoudila jakožto nástroj, který nám ničí mozkové buňky. Měla by pravdu. 

Jelikož měla praxi ve sčítání, byla schopná si spočítat nákup dřív, než pokladní nabušila všechno do kasy. Ono "nabušila" bylo tehdy pravdivé. O nějakých čárových kódech se nikomu ani nesnilo a pokladna vyžadovala stejně silnou ruku jako psací stroj zn. Consul, na kterém jsem se ještě učila psát všemi deseti. Dnešní generaci by asi bylo dosti nepochopitelné, že prababička zvládla sečíst plný košík položek o cenách typu 2,90, 3,40, 6x2,30, 8,90, 1,10, 7x0,30, když i na součet 10 + 20 mnozí z nich potřebují kalkulačku nebo mobil. Obdivovala jsem ji. 

A jako jsem obdivovala ji, tak obdivuji všechny pokladní široko daleko. Dřív potřebovaly silnou pravou ruku, kterou bušily do pokladny. Levou rukou potom posouvaly zboží po pásu, páč ten pás nejel sám jako dneska. Dnes zase celý den poslouchají "píp", "píp", "píp", "píp" ... "píp". 

Dřív poslouchaly, že není tvaroh. Dnes, že ta cena byla blbě označená, že na regále bylo 99,90, kdežto na kase se objevilo 109,90. Jojo, každá doba má své problémy. Zatímco dřív pokladní přesně věděla, že rohlík stojí třicet haléřů a žvýkačka Pedro jednu korunu, tak dnes to ta pokladní neví, páč jí to řekne pokladna, jakmile načte čárový kód. A nemůže si ani pamatovat, kolik co stojí. Dřív jsme si rozhodně nevybírali z 10 druhů mléka. Bylo prosto polotučné nebo plnotučné. Máslo bylo jedno a k tomu jedno pomazánkové. K tomu dva druhy sýrů a někdy byla i šlehačka. To se pamatovat dalo. Po určité době to jeden byl schopen sypat z rukávu (jako moje kamarádka, která kdysi do té kasy bušila, pamatuje si to dodnes a z cen totalitních nás na večírcích ráda zkouší). Dneska se to pamatovat nedá. 

Suma sumárum, práce pokladní není jednoduchá. Velmi pravděpodobně není ani přeplacená. Když si vezmu to věčné a všudypřítomné "píp", ty nerudné zákazníky, kteří si schladí žáhu právě na oné pokladní, páč je tak nějak na ráně, nemožnost si jen tak v klidu odskočit, když je potřeba, najíst se, když je hlad, přerušit na pět minut práci, protože mi z toho už hrabe .... Smekám, dámy, co sedíte za kasou. 

A je mi jasné, že jste rády, že tu práci máte, protože jsou lidi, kteří tu práci dneska nemají. A strašně rádi by si za tu kasu sedli. Smutné je, že to hodně lidí není schopno vidět. Ale to je ta výhoda - máte práci :-).

Veselé a hlavně klidné Vánoce všem pokladním. Počítám, že budou všechny jako každý rok potřebovat pevné nervy. A vězte, že až se u té kasy zastavím já, tak si budeme mít možnost to "píp" zpříjemnit nezávazným klábosením. Zatím jsem se u kasy dost často výborně s pokladními pobavila. Oběma nám to uteklo a i to "píp" bylo tak nějak snesitelnější. Mimochodem, miluju vaše historky o odhalených zlodějích. Zatím vede plato vajec, kde uprostřed byla nasázena Kinder vejce místo vajec slepičích, ta byla jen kolem dokola :D