Jak Kunhůta k majetku přišla

Žila byla jedna Kunhůta, byla ošklivá a zlá. Ale hlavně byla strašně hamižná. 

Jojo, byla tak hamižná, že všechno chtěla. Fakt všechno, co viděla. Ona to ta Kunhůta neměla v životě jednoduché. Žila sama s dětmi. Jenže se tak jednou stalo, že ta Kunhůta dostala od lidí fakt dost peněz. Ono jim bylo líto, že to ta Kunhůta nemá jednoduché, tak jí posílali peníze, až měla Kunhůta konto pěkně tučné. 

A jak se říká - lehce nabyl, lehce pozbyl - ani Kunhůtě z těch peněz za chvíli vůbec nic nezůstalo. A protože se zase našlo něco, co Kunhůta chtěla, tak si zase řekla. A zase dostala. A tak si zvykla, že řekne, dostane, řekne, dostane, řekne, dostane. Co chtěla, měla. Pro sebe, pro děti. Kolikrát to ani nepotřebovala, nepoužívala. Prostě to měla, protože si o to řekla. Zvykla si lehko. 

Ono pak teda na Kunhůtu prasklo, že je taková vypočítavá a hamižná. A tak Kunhůta přemýšlela, co počít. Lidi už nechtěli tolik dávat, když zjistili, že Kunhůta by jen brala. Jenže Kunhůta na to přišla. Šla si zase říct jinam. A protože všem řekla, jak to nemá lehké, dostala zase. A tak pořád dokola. Zbývá doufat, že až Kunhůta obejde všechny, všude se časem proflákne, jak je vypočítavá a hamižná, nebude už na světě nikdo, kdo by jí skočil na její povídačky, co všechno nutně potřebuje a hlavně, kolik na to potřebuje. 

Ano, jsou na světě lidé s nelehkým osudem, ale málokdo se rozhodl ze své nelehké situace vytěžit maximum. A tak zatímco každý jiný, když potřebuje něco jiného, než co má (třeba větší nebo nějak jinak lepší), tak to, co má, prodá, potom si nějak opatří rozdíl - prací, sbírkou - je-li potřeba, darem. Jen ti opravdu vypočítaví si řeknou, že chtějí nové, přičemž nějak zapomenou přidat tu informaci, že něco můžou prodat a na tu novou věc si přispět. 

Jo, budou vánoce, takže zase otvírejte peněženky. Ano, přispějte potřebným, jen se opravdu dobře zamyslete nad tím, kdo je opravdu potřebný a kdo z vás jen vysává. Nejen peníze. Protože to prozření, to tak trochu bolí.