Moje dnešní seriálové odpoledne

aneb hlavně na nic nemyslet

Včera jsem dočetla knihu Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji a rozhodla se, že dneska dám tak maximálně pohádku o Červené Karkulce. Místo oblíbené Karkulky jsem začala sjíždět archiv televize Prima. Předesílám, že nejsem žádný recenzent a následující řádky budou pouze dojmy obyčejného diváka, který občas rád vypne a na nic nemyslí. Z uvedeného důvodu jsem kdysi sledovala Ordinaci v Růžové zahradě, abych ji před časem opustila, protože už mi přišla příliš překombinovaná (ano, já vím, že furt dokola vymýšlet zápletky není jednoduché, lidi na to koukají, tak proč ne, ale pro mě už ne), takže už se u ní nedalo ani žehlit. 

Jako první jsem si pustila Vinaře. Film Bobule mám moc ráda. Vinaře ráda nemám. Vinaři, zdá se mi, trochu vybrali úspěšné scény z Bobule. Ale co funguje ve filmu, nevím, jestli v seriálu bude fungovat taky. Prostě jsem tam viděla až příliš mnoho scén, které mi byly tak nějak povědomé. Nejsem ani recenzent, ani odborník na moravský dialekt, ale nevím, jestli mluvit moravsky znamená pištět tak, jak celý díl předváděla Jitka Smutná, kterou mám jako herečku jinak moc ráda. Tady jsem z ní byla nešťastná a chvílemi se styděla místo ní. Z celého seriálu nakonec byla hezká pouze písnička, která mě již několik dní chytá v rádiu, a záběry krásné Jihomoravské krajiny. Ale kvůli tomu si to už pouštět nebudu. Písničku hrají šestkrát denně na všech rádiových stanicích, které mám předladěné v autě, a moravskou krajinu si mohu prohlížet na internetu, aniž bych byla nucená poslouchat pokusy o vtip. Nevím, jestli bylo záměrem scénáristů, abych vlastně vždy věděla, kam se to celé vyvine, ale trochu mi vadí se na něco dívat a vědět, že to prase se bude kutálet ze svahu, že se ta silniční kontrola bude konat a že prostě teď dostane do úst úřední osoba. Takže tohle ne.

Následně jsem se přesunula ke Svatbám v Benátkách. První dva díly jsem viděla celé. Další tři nebo čtyři jen projela za pomoci rychlého přehrávání. Zápletka prvoplánovitá, vtip nikde. Asi tam neměl být nebo snad měl? Třeba hořící nevěsta ... Vtipné nebo nevtipné? Nevím. Alice Bendová jakoby se chudák zase vyloupla z Rodinných pout, které mi dělávaly kdysi dávno párkrát společnost na mateřské dovolené. Když jsem ovšem viděla scénu, kterak rómský "ještěpředchvílíženich" otevřel paklíčem byt, ve kterém byla uvězněna hlavní hrdinka Olga v podání Petry Hřebíčkové, měla jsem kliku, že ležím. Pokud bych seděla, srazilo by mě to ze židle. Nevím, oč se scénáristé v této scéně pokusili, ale je fakt, že po celou dobu, kdy se Alice Bendová snažila sehnat zámečníka a onen rómský "ještěpředchvílíženich" tam postával, jsem si říkala, že ne, že TO se nestane. TO se stalo. Stejně jako nelegální ukrajinský dělnik sražený elektrickým proudem, bratr - zkrachovalý herec a karetní hráč v jedné osobě, usoužená manželka v podání Mirky Pleštilové, ženatý milenec, jeho tchýni nenáviděná manželka a tak dále. 

Nějak nevím, jestli zrovna tohle je to, co národ chce vidět. Okresní přebor, Čtvrtá hvězda, Případy 1. oddělení, Expozitura a jistě i pár dalších seriálů jsou důkazem, že to jde udělat dobře. Má-li to být vtipné, vtipné to je. Má-li to být kriminálka, může to být kvalitní kriminálka. Vím, že ani Vinaři ani Svatby v Benátkách nemají být divácky náročné. Každý potřebujeme občas hodit nohy nahoru, na nic nemyslet a jen koukat. Zasnít se, zavzpomínat si, zasmát se nenáročnému humoru. Ani jeden z těchto dvou seriálů mi ale neposkytl ani relax, ani smích, ani romantické zasnění. Nevím, co jsem si z nich měla vzít. K čemu mi měly být. 

Jsem ráda, že jsem tohle odpoledne strávila tak, jak jsem ho strávila. Vím totiž, jak v příštích několika týdnech svůj čas trávit nebudu. 

Ještě kouknu na "Vodníky", abych se ujistila, že ani tohle není můj šálek kávy. Jedna nejmenovaná mě varovala, ale já to prostě musím vidět na vlastní oči. Jinak neuvěřím, že i veřejnoprávní televize .... Ale vyjádřím se, až uvidím. 

Asi tedy nejsem ta správná cílová skupina, ale je mi trochu líto, že nás mají televize za duchamdlé, kterým se naservíruje špatně mluvená moravština s již jednou použitými vtipy, hořící nevěsta, prvoplánovité zápletky s ženatými milenci a fotografy, kteří si říkají Romeo (jak poetické, sakra), nešťastnými ženami, které si nepamatují své dopravní nehody, krkavé majitelky domů a mnoho dalšího, abychom na to tupě zírali, mysleli si, jak duchaplně relaxujeme a ještě za to tleskali.