Když řehtá úřední šiml

aneb jak jsem se nedopustila trestného činu napadení

Potřebovala jsem pracovně vyřídit 7 potvrzení z různých úřadů. Vesele jsem se v 09:00 ráno vydala do pražských ulic s plánem, že nejpozději ve 12:30 piju kávu a zpracovávám papíry nahromaděné na stole. 

Do kanceláře jsem vpadla ve 14:00 s hamburgerem v jedné ruce a deskami v ruce druhé. V nich se skvěly tři potvrzení ze sedmi a i z těch jsem měla velkou radost. 

Úřad 1. - přestěhován na druhý konec Prahy (trochu moje chyba, ale opravdu mne nenapadlo si to ověřovat, když tam chodím už pět let)

Úřad 2. - nikde nikdo, huráááááá

"No jo, ale to si musíte podat žádost.", děla paní za okýnkem. 

Vyžádala jsem si žádost.

"No jo, ale my na to máme jako třicet dnů, teda to běžně děláme do sedmi, ale my to musíme poslat do účtárny. Jestli to teda potřebujete, tak že byste si tam zajela."

Nechám se vybavit podrobnými pokyny na cestu a jedu úplně opačným směrem, než jsem měla původně v úmyslu. 

Úřad 2. - jiné pracoviště

Hledím jak husa do flašky na ten lístečkový systém a v zoufalství mačkám "obecné informace". Na řadě jsem hned a hned jsem taky oddelegována k přepážce č. 13, kde 20 minut čekám. 

Slečna za přepážkou na mne hledí jako na totálně retardovanou osobu, povzdechne si, v počítači cosi hledá a posílá mne do sedmého patra. Na můj dotaz, proč mne tam neposlali z těch obecných informací, cosi brblá, že se nesmím ptát u ostrahy. Snažím se jí vysvětlit, že jsem se neptala u ostrahy, ale na obecných informacích. Obrátí oči v sloup a já se radši dekuju, protože je mi jasné, že tam nejsem naposled. 

Úřad 2. - sedmé patro

Paní zaleze, vyleze, vezme si plnou moc, zaleze, vyleze: "No jo, ale já vám to můžu potvrdit jen ke konci roku."

"Nevadí"

Za 15 minut mám PRVNÍ POTVRZENÍ.

Úřad 3. - nikde nikdo a za dvě minuty jsem venku s potvrzením. 

Úřad 4. - nikde nikdo a za dvě minuty jsem venku s potvrzením. 

Úřad č. 5, 6, 7 - lístečkové systémy, pobíhání, hledání, vypisování žádostí a pokaždé věta:

"Máme na to 30 dnů, ale tak za sedm to mít budete."

Pinožím se, prosím, žebrám, tvářím se poníženě, prosebně, zoufale. 

Dozvěděla jsem se spoustu věcí, zde jsou namátkou některé.

"No jo, já bych vám to i udělala, ale vedoucí mi to nepodepíše, protože říká, že lidi by si pak zvykli, že si můžou chodit, jak se jim zachce."

"No jo, pani, to si dělají děvčata dole. To já jim to dneska tady olepím čárkovým kódem, potom jim to dám do počítače a oni si to tam zítra stáhnou a pak vám to nějak udělají."

Ale největší perla zazněla na předposledním úřadu. V křesle se rozvalovala značně prostorově výrazná paní v jakési vestičce pletené ze zbytků vlny. Pušinec značně odpuzující. 

"Prosím vás, já bych to ....", větu nedokončím. Dokončí ji ona úřednice:

"Já bych taky. Až to bude, zavolám vám."

Nakonec jsem na všech úřadech dostala příslib, že do pátku, kdy ta potvrzení opravdu potřebuju, je budu mít. A jsem na sebe maximálně pyšná. Nejen proto, že se mi pár opravdu nerudných úřednic povedlo přesvědčit, že tohle lejstro je životně důležité. Především jsem však pyšná, protože jsem ani v jednom případě nepřeskočila stůl, přepážku, neprolezla okýnkem ve dveřích a neřachla ony důležité ženštiny po hlavě kabelkou. Neměla jsem k tomu mnohokrát daleko.