Vzpomínkový

aneb když pravdu nehledáte a ona si vás najde sama

Měla jsem prababičku Boženku. Byla to žena rázná, ještě v 90-ti letech značně vitální. Žádný z příbuzných si nevěděl rady se mnou a mým bratrem, když nás chytil rapl a vzájemně jsme se pokoušeli zabít. Jen prababička ......... pohlédla na nás a byl klid. Byla pro nás autoritou. 

A protože prababička Boženka se doma tak nějak nudila, brávala si na hlídání děti. A tak se stalo, že když mi bylo kolem 10-ti let, měla prababička v péči jakéhosi chlapce, stejně starého. Říkejme mu třeba Pepíček (jmenoval se jinak, ale pro tento účel to bude prostě Pepíček). Jak já ho nesnášela, protože Pepíček přijde domů, umyje si ruce, převlékne se, udělá si domácí úkoly, pomůže doma a teprve potom si jde hrát. Hmmm, moje aktovka letěla do kouta, ruce jsem si rozhodně neumyla, vybílila jsem lednici a zdrhla ven. Pepíček byl přízrak a já ho fáááááááákt nesnášela. Povídání o tom, že Pepíček spí při pootevřeném okně, takže je pořád zdravý, na mne působilo jako rudý hadr na býka. Mno, povídání o Pepíčkovi jsem vždy přetrpěla, a to jen díky tomu, že jsem si celou dobu myslela, jak nemožnej ten Pepa vlastně je. 

Sešel se rok s rokem a já chodila do tanečních. A tam jsem jednou vyšla při jakémsi mysliveckém tanci, či co to bylo, do páru s malým černovlasým kudrnatým klukem, který se mi představil jako Pepa. Pohlédla jsem na něj, vybavila si fotku malého černovlasého kudrnatého Pepíčka a zeptala se na příjmení. Když jsem se jej dozvěděla, chvíli jsem přemýšlela, že TOHLE přeci nemůže být možné. Na můj dotaz, zda zná Boženku, chlapec zajásal. Byl to ON - dokonalý Pepíček. 

Vlekla jsem se do něj zavěšená a na matku rozplývající se, jak to její dceři na tom parketu jde, jsem dělala různé obličeje ve snaze naznačit jí, že bych radši někam zdrhla, než tančila s dokonalým Pepíčkem. 

"Jsem tě nesnášela.", osmělila jsem se.

"Proč?", optal se.

"Protože ty přijdeš domů, umyješ si ruce, převlékneš se, uděláš si úkoly, pomůžeš doma a teprve potom si jdeš hrát.", parafrázovala jsem babičku. 

"Ale to jsi přeci dělala vždycky ty!!!!", pohlédl na mne překvapeně. 

Chvíli jsme na sebe koukali a pak nám to došlo. Zbytek taneční hodiny jsme trávili přemáháním smíchu. V 16-ti letech jsme prababičku prokoukli. Její výchovné metody byly svérázné, nicméně jistě dobře míněné. A přestože ještě pár let byla mezi námi, nikdy jsme se jí ani jeden nesvěřili s touto taneční epizodou. Nikdy jsme jí neřekli, že víme :-). 

A tak nás pravda dostihla, aniž jsme ji hledali. A jenom proto, že prababičky jsme si oba vážili a věděli jsme, že její úmysly byly zkrátka a dobře jen čisté, nepřiznali jsme jí to. Jedno je ale jisté, kdyby za touto prababiččinou lží byly úmysly jiné, jistě bychom se zachovali jinak. A tak to v životě bývá ... každý sklidí, co zasel. A pravda vás stejně jednou dostihne. Dostihla i mne a několikrát. Dostihne každého :-). 

A co vy? Taky vás někdy nepřipravené dostihla nějaká pravda? Zkuste být, prosím, pozitivní. Blíží se konec roku a jeden by neměl být smutný :-).