Figurka na šachovnici

aneb rekapitulace

Poslední dny se toho nijak moc v pekle neudálo. Tedy krom krmítka a předvánočního děkování. Diskuse se dál mažou, sem tam se objeví něco pekelného, ale v zásadě je to pořád a stále dokola. Už bych se opakovala, a tak jsem jen zpovzdálí sledovala, jak ptáčci papkají, jak se máme všichni rádi, jak milujeme něco virtuálního a život by bez toho nebyl ten správný život. 

Tady se udála jedna velká věc. Vznikl nám KŠO (Klub šílených otců, hádám :-)), jehož koment najdete pod článkem Poslední dotknutí  úplně na konci. Smysl tohoto komentáře mi trochu uniká, trochu neuniká. Uniklo mi především to, že bych já, jakožto KŠM dávala nějakému KŠO, který vlastně ani neznám, pokyn ke komentování něčeho, čemu prd rozumí, jak KŠO hrdě přiznává. Nicméně děkuji KŠO za koment a přeji mnoho úspěchů ve fungování klubu, i když mám upřímně trochu pocit, že KŠO byl založen jen za účelem vytvoření tohoto komentu, aby vzápětí opět zanikl, neboť koment nesplnil svůj smysl. No, nic, i to se v životě stává, že si lidi tak úplně nerozumí.  

A já se inspirovala v hromadném děkování, které se na nás valí ze všech stran. A tak i já poděkuji.

Děkuji všem svým komentátorům (souhlasícím i nesouhlasícím) za to, že tento blog žije a snad bude žít i dál (po novém roce se můžete těšit na nový "seriál" a jistě nebudete zklamáni). 

Děkuji všem za jejich trapně úsměvné komenty, které mne hodnotí a hodnotily. Tedy i KŠO. 

Děkuji všem v pekle za témata, která mi servírovali takřka na stříbrném podnose. 

Děkuji všem, které mne na tato témata upozorňovaly, takže jsem nemusela neustále číst a hledat perly a perličky. 

Jen díky vám všem tento blog je takový, jaký je. 

A závěrem jedno poděkování, které se zdá v tuto chvíli tak trochu mimo mísu, ale zatím jen já a pár jiných víme, že není. 

Děkuji mému otci, který mne naučil nebýt figurkou na cizí šachovnici.