Jak jsme jely na koně

aneb region razovitý - den první

Vyrazila jsem s Klárkou na paravoltižní závody. Sice jsme se už posunuli do voltiže, ale nikdy neuškodí vidět staré známé, kteří se neopouští pro nové. Erna pro nás toho hodně udělala, tak proč pro změnu neudělat radost jí a nejet ji podpořit na závody, které pořádá. 

Rozhodla jsem, že pojedu vlakem, neboť v pátek odpoledne vyrazit po D1 z Prahy a v neděli po D1 do Prahy považuji za dobře cílený útok na mé nervy, které by to nemusely přežít. Popravdě jsem nevěřila moc ani Českým drahám, ale seznala jsem, že vlakem to dám víc v pohodě. Byla jsem mile překvapená. Místenky na pendolino sice už na pátek nebyly, ale tak jsem koupila rychlík, pendolino na neděli a hurá do Olomouce. 

- U Pardubic skočil někdo pod vlak, děl pán v kupé soustředěně sledujíc jakousi mobilní aplikaci. 

- Jsem tuhle jela a někdo skočil pod vlak, přisadila si paní vedle mě. 

- Dejte mi příště vědět, kdy jedete, pojedu jindy, pravila jsem já a začala se modlit. 

Nevím, kde kdo co vyčetl (odmítám hledat, jestli v pátek skutečně někdo skočil pod vlak), ale milá průvodčí nás ujistila, že zpoždění budeme mít maximálně pár minut. Měla pravdu. 

V Olomouci jsem vytáhla itinerář, který jsem si na základě Erniných pokynů sestavila, vyhledala správnou autobusovou zastávku, přežila nerudnou prodavačku v trafice, kterou jsem zpovídala, kolikže tam u nich stojí jízdenky. 

V Radíkově, kde nám Erna zajistila ubytování, nás jakási paní mile nanavigovala do kopce. Na zádech jsem měla krosnu a vydala se s Klárkou strmě stoupat k jakési věži a doufala, že to, že se chata jmenuje "Pod věží" znamená, že nebudu muset až k té věži. 

- Mami, ty máš něco s plícema? optalo se mě to dítě bezelstně, když mě asi v půli cesty viděla. 

- Ne, jen jsem líná a vůbec se nehejbu, zafuněla jsem a v duchu Ernu vraždila. Stále jsem doufala, že "Pod věží" je pod věží. 

"Pod věží" nebylo pod věží, ale VEDLE věže, která byla úplně nejvejš široko daleko. Dosedla jsem do zahradní restaurace a vypila pivo, které se ze mě okamžitě vypařilo. 

- Vy fakt chcete do chatičky? pohlédl na mě nevěřícně majitel objektu. 

- Ano, chci do chatičky.

- Opravdu nechcete do pokoje v chatě? ujistil se ještě jednou a šel mi pro klíčky a lůžkoviny. 

Musela jsem asi vypadat dost opotřebovaně, když měl dojem, že v chatičce nepřežiju jedinou noc. 

Navečeřely jsme se, vyžádaly si heslo na wifi a s notebookem se uložily do postele. Bylo potřeba si pořádně odpočinout na nadcházející sportovní klání.