Rodinné střípky

aneb máme to složitý

Jsme totiž rozvětvená rodina. Jakože hodně rozvětvená rodina. Můj manžel se tam nějak jakože octnul, protože si mě vzal, pročež i přes několik nákresů dodnes nepochopil, kdo ke komu patří. A je to vlastně jedno, protože má všechny rád a oni jeho. 

Naše rozvětvenost přináší mnoho humorných příhod. Třeba jedna z hřiště. Jak se tak množíme geometrickou řadou, nějak už se ti naši potomci nestíhají úplně všichni znát. 

Sedíme si tak jednou na zahrádce hospůdky, co patří jedné sestřenici, děti jsou na dohled na hřišti. Naše mladá s jednou svojí sestřenicí přiběhnou, že jako nutně potřebujou něco tak úžasně výživného jako je to lízátko na pultě. 

My: Kde máte Pepíčka?

Ony: Jakýho Pepíčka?

My: No, Pepíčka, hrál si s vámi na hřišti. 

Ony: On patří k nám? 

No, patří ... je to jeden z jejich mnoha bratranců ...... 

A víte co? Je to jedno. Hlavně, že se máme rádi, Pepíčka jsme neztratili, holky ho nakonec pod příslibem zmrzliny přivedly (protože jako slušně vychované dítě odmítal odejít s někým cizím :D), my všichni si dali luxusní kousek koláče od tety, co je cukrářka, k tomu výbornou kávu od sestřenice, co jí patří hospoda, abychom nakonec odjeli do klubu ke švagrovi, co je muzikant, pročež teta hlídala děti, jelikož jí děsně bavilo si tu smečku nasáčkovat do postele, číst jim pohádky a krmit je kouskama koláče..... Prostě se máme rádi. A bebíčka, která bychom museli lepit leukoplastí, nemáme :D.