Čas smíření

V životě jsi mi řekla mnoho ošklivého 

Řekla jsi mi, že jsem líná.

Řekla jsi mi, že snad nejsem tvoje vnučka.

Řekla jsi mi, že jsem jak bába Pankrácová. 

Řekla jsi mi, že ti nemám chodit na oči. 

Ne, nejsem líná. Naopak se považuju za osobu pracovitou.

Jsem a jsem tvoje vnučka, protože prostě to tak je a nic s tím ani jedna nic neuděláme. 

Možná jsem jak bába Pankrácová, koneckonců mám ji v genech. 

Už jsem ti na oči nešla. 

Přesně poté, co jsi mě hodila na sporák, potom jsi vytloukla skleněnou výplň dveří a řvala jsi, že mě zabiješ. 

Každý rok jsem od tebe dostávala k svátku látku na župan a k vánocům župan ušitý z té látky. Byla jsem dítě a nechtěla jsem župan!!! Navíc jsi mi na něj šila hnusný velký knoflíky. Ale doma mě naučili, že je to dárek a já to jako dárek každoročně přijala. 

Viděla jsem tě v hodně ošklivých stavech .... bylo mi to líto .... 

Pak jsem se oprostila a přestala tě vídat, nechtěla jsi to a já ti vyhověla. Klárka tě viděla snad třikrát. Je to škoda, ale nic s tím už dělat nemůžu. A nemohla jsem s tím dělat nic ani před tím. Když mi máma řekla, že za tebou jede a chce s sebou Klárku, nebránila jsem .... víc po mně ani nikdo nemohl chtít. 

Od určitého věku jsi mi byla jedno ..... ale teď je mi to líto .... možná jsem měla udělat víc, ale nešlo to ...... 

tak snad jen ..... odpočívej v pokoji, babi ......