Přežila jsem

aneb když já se rozhodnu, nevím, kdy přestat 

Předminulý týden jsem se vrhla na vymalování chodby. Po předchozích uživatelích domu ještě vymalovaná nebyla a dost to na ní bylo vidět. Tož jsem se vyzbrojila kýblem jakési vnitřní barvy, vyštrachala tonery a dala se do toho. Původní záměr, že chodba bude žluto-bílá byl okamžitě zhatěn nedostatkem žlutého toneru. I po poradě jsem tam mrskla fialovou a vznikla naprosto bezvadná kombinace. A když jsem tak v deset večer stála na štaflích a šůrovala futra, bo já dycky děsně nadělám, napadlo mě, že ještě teda oblíznu tu technickou místnost a záchod, který nepoužíváme a zatím jsem se trochu bála tam i strčit nos. Žlutá nebyla, fialová sice jo, ale už mi jí přišlo nějak dost, tak jsem tam mrskla modrou a dala se do toho. 

V jednu ráno jsem se málem skácela ze štaflí, jelikož ty moje nejsou úplně podle posledních norem bezpečnosti práce, a navíc podlaha v technické místnosti má uprostřed kanálek, takže je mírně svažitá, tudíž jsem toho nechala, bo chlap v práci a já si představila, jak mě najde dítko v kaluži krve na zemi. 

Vstala jsem v sedm a pokračovala v započatém díle. Chlap přijel z práce a utrpěl šok, bo si myslel, že jsem zapomněla večer zavřít vchodové dveře do baráku, aby vzápětí zjistil, že už si vesele maluju. 

Úklid protáhl se až do neděle, páč mě napadlo, že by bylo teda dobrý ještě umejt okna, když jsem v tom pracovním rozletu, takže jsem si vystřihla pěkné tři dny na štaflích. Ale měla jsem fakt radost z dobře vykonané práce, vymalované chodby a vygruntovaného domu. 

Ve středu mi zazvonil telefon, aby se konečně ozval zedník, že by jako teda ve čtvrtek přijel opravit tu terasu a naštukovat strop v pokoji, který jsme zatím nevyužívali a plánovali jej jako pokoj hostinský. Ani jsem nechtěla, aby se zouval, bo tak nějak poletoval sem tam mezi pokojem a terasou podle toho, jak mu to různě schlo, takže jsme se nezouvali ani my a já jen smutně vzpomínala, jak to tady bylo v pondělí všechno krásně čisté. V pátek se navíc dost ochladilo, takže jsem se tu ještě ke všemu klepala v průvanu. A aby toho nebylo málo, tak nás v pátek ráno opustila andulka Růžena, což jsem prožívala v přímém přenosu. A neměla to chudák lehké, takže jsem byla už v osm ráno zralá na velkýho ruma, kterýho jsem si dát nemohla, bo by to se mnou šlehlo, navíc mě tak nějak ještě čekala brigáda u koní. 

Ponechala jsem zedníka a muže osudu a odjela s dítětem sázet keříky. Takže jsem dvě hodiny lezla po kolenou a zasadila tak 60 keříčků. 

Práce na domě skončily v neděli vymalováním a já mohla začít zase uklízet. 

Ne, ještě to nemám hotové, rozhodla jsem se totiž, že ty dveře prostě pár dnů počkají. Bolí mě totiž celá Ivanka ..... 

PS: přemýšlím, že ta bílá barva na schodišti je taková smutná, jestli ono by to nechtělo nějaký toner :D