Stres s odstupem času
aneb když zůstanete na všechno sama :-)
Je to rok .... perný rok, který mám za sebou, protože jednoho takhle únorového večera jsem odpravila chlapa do špitálu s tím, že má určitě jen bloklou páteř, nicméně jeho ne středem plazící jazyk mi věstil větší problém. Ten problém byl větší a chlap mi tak nějak ochrnul na polovinu těla. Zůstala jsem na to všechno sama. Na domácnost, práci, dítě, jeho kroužky, psa, andulku, příjmy rodiny, prostě na všechno.
A tak jsem jedné únorové noci seděla doma, netušila, vo co gou, nechala se podporovat skupinou žen, abych po pár dnech seznala, že dosud odmítané Bachovy esence budou lepší než Neurol, pročež jsem potom zmobilizovala veškeré síly zbylé po prožitém šoku a začala se vyrovnávat se situací.
Dnes děkuji všem, kteří stáli tehdy při mě. Všem, kteří začali nabízet pomoc, všem, kteří jen tak přišli a optali se, jestli něco nepotřebuju. Všem, kteří byli ochotní si vzít dítě na víkend, těm, kteří pochopili, že tentokrát na závody nepojedu, ale naopak se stanu tím, kdo potřebuje dítě dopravit na Moravu, těm, kteří přišli jen tak s plechem buchty a lahví vína, těm, kteří si při návštěvě u nás stoupili k žehlicímu prknu a mně přikázali sedět. Ti všichni se najednou odkudsi vynořili, byli tu a pomohli. Byli tu i ti, kteří pro vzdálenost přijít nemohli, ale volali, poklábosili a zase si šli po svém. Ti všichni tu tehdy byli. V okamžiku, kdy jsem seděla doma, měla hlavu v dlaních a snažila se všechno nějak dát ..... v okamžiku, kdy dítě dorazilo domů s informací vskutku objevnou, že na mozkovou mrtvici se umírá ..... "Mami, umře teda táta?" .......
Mozková mrtvice .... to bylo to, co mi kdysi před rokem obrátilo život naruby. Mohla bych tomu všemu hledat viníka, mohla bych se vztekat, že možná žádný není nebo někde nějaký je, mohla bych .... co vlastně? Nic, byla jsem ráda, že ten chlap "pouze" ochrnul na levou ruku a nohu. Byla jsem ráda, že jeho ochrnutí bylo dočasné, že .... prostě že dneska s malými omezeními žije dál. Že .........
Suma sumárum - stála jsem na na rozcestí, mohla jsem se zhroutit, mohla jsem hysterčit, mohla jsem si podřezat žíly, sežrat prášky, obvinit celý svět z toho, co mě potkalo. To všechno jsem mohla. Místo toho jsem večer padla hubou do postele a byla ráda, že jsem se zvládla vysprchovat. Místo toho jsem se radovala z maličkostí, z každého posunu, který ten chlap udělal. A hlavně jsem se radovala z toho, že já jsem zdravá, chlap žije a že můžeme jít dál. Že můžeme někam jít ... kamkoli.
Takže:
Pamatujte totiž, že když nejde o život, tak jde o ...... (však vy víte)
... a co tě nezabije, to tě posílí!
OdpovědětVymazat