Karel a Karel

bez hnědých podšálků


No, tušila jsem, že to bude průšvih, ale že to bude takový průšvih jsem teda fakt nečekala. Po dvaceti letech jsem sedla do autobusu a vydala se na cestu do Francie. Řídili Karel a Karel, jen teda Pamela se neúčastnila, ale i bez ní jsem první půli výletu skládala hlavu do dlaní, druhou půli jsem se proklínala, proč jsem sakra nejela autem nebo nekoupila letenky. 

"Kdo to měl na botách to bahno nebo snad hovno?" hřímal Karel z autobusu. Lidi se klidili. Počítám, že se viděl ve svém románovém předchůdci, kterého nezapomenutelně ztvárnil pan Krobot. 

"Říkal ten řidič, že tu včera uklízeli a že jsme nejhorší zájezd, že to maj vyfocený." děla paní, když nastoupila do autobusu. 

"Říkal ten řidič, že tu včera uklízeli a že jsme nejhorší zájezd, že to maj vyfocený." děla další paní, když nastoupila do autobusu. 

Když se stejnou větou nastoupil do autobusu další účastník zájezdu, začala jsem hlásit. A že já umím hlásit. 

"Jestli to uklízeli, tak snad vědí, kde ten bordel uklidili, tak by si to měli vyřídit s těmi, co tam ten bordel udělali, navíc to maj vyfocený, já tu nejsem žádnej fakan, pod sebou mám čisto, tak ať ty dva statečný zvednou prdele od volantu a řeknou to na rovinu."

Výsledek? Jen jsme vyjeli, chopil se vedoucí zájezdu mikrofonu a sdělil nám, že jsme fakt nejhorší zájezd, že je po nás děsnej bordel, řidiči to maj vyfocený a našli řízek za topením. 

Koukám na topení, které je celé překryté jakousi mřížkou, která ze všech stran těsně přiléhá ke stěně. Zřejmě jsme měli v zájezdu Davida Cooperfielda. 

Domnívala jsem se, že nic horšího už se nám nestane. Dost jsem se mýlila. 

Na cestu zpět jsme se vydali s 15 minutovým zpožděním. Nu, což, budeme doma chvíli po deváté. 

Po hodině jízdy marně dumám, jestli ve Francii zapomněli postavit dálnice. Ploužíme se po okreskách a můžeme obdivovat krásy francouzského venkova. Míjíme malebné domečky, udržované zahrádky, projíždíme miniaturní kruhové objezdy. 

"Teď se někde zašprcneme." řeknu a za chvíli vím, že jsem měla mlčet. 

Autobus vjel do slepé ulice ... najednou cesta končí. Začínám se hystericky smát. Couváme. 

"Prej ho tam poslala navigace." hlásí Klárky kamarádka. 
"To možná jo, ale tam byla značka, že ta ulice je slepá." praví manžel.
"Jestli má řidičák, což snad má, tak snad zná značky." kroutím očima. 

Když jsme po šesti hodinách stále na území Francie, je mi jasné, že v devět doma nebudeme ani omylem. 

Konečně na dálnici ....

"Teto, kdy budeme stavět? Se mi chce čůrat."
"Netuším, ale už snad každou chvilku, už se musí řidiči za chvíli střídat." fixuju očima ceduli, že benzínka je za dva kilometry. Míjíme ji. 

Konečně na té další, cca 20 kilometrů dál, stavíme. 

Vedoucí zájezdu se chopil mikrofonu a oznámil nám, že řidiči musí zamknout záchod, protože je plný. Nevydržím to a informuju řidiče, že jaksi děti takto dlouho nevydrží, že na záchod chodí jen děti, protože my dospělí vědomi si faktu, že nádrž není bezedná, jim tuto výsadu přenecháváme a že teda není možné, aby stavěli fakt na poslední chvíli, kdy jim zákon ukládá se střídat. V tu chvíli miluju všechny zákonodárce Evropské unie. 

"Oni honí čas, protože máme dvě hodiny zpoždění." informuje mě vedoucí zájezdu. "Tak si přijďte říct, až budete potřebovat."

Dumám, proč asi máme to příšerné zpoždění. A jediné rozumné vysvětlení je to, že řidiči chtěli ušetřit na mýtném. To už neprdlám jen já, ale mnoho dalších. 

Když jsme se přehoupli do Čech, osmělil se jeden chlapeček a vyžádal si čůrací zastávku, hodiny už zase odtikávaly poslední minuty, kdy řidič smí být za volantem. Čekal chudák ještě pěknou půlhodinku, než se dočkal zaslouženého vyprázdnění močového měchýře. 

Domů jsme dorazili v půl dvanácté a já doufám, že se Karlové těmi ušetřenými eury zalknou.  

PS: A to se nekonaly podšálky :-) Kdyby totiž ano, počítám, že zpátky jsme jeli nějak alternativně, Karly by z nás zřejmě ranila mrtvice. 

Komentáře