Jak jsem jela do Měníka

a málem to nepřežila


Dítko se účastnilo voltižního soustředění, které bylo zakončeno závody a setkání rodičů. I vyrazila jsem pro jistotu s třicetiminutovou rezervou, abych tu krásu nepromeškala. Že ji nakonec promeškám, jsem v tu chvíli ještě netušila. 

Páč nemám dálniční známku, ta měsíční, kterou muž zakoupil z důvodu účasti na Apaluše, propadla před pár dny, rozhodla jsem se jet "po starý". Nemívám s tím problém, jeden se pokochá .... Příště si tu známku koupím. 

První zádrhel objevil se v Letňanech (tam bych jela známka - neznámka). Po půl hodině v koloně jsem zjistila, že příčinou té příšerné zácpy jsou tři vytuněná auta, jejichž majitelé zjevně neodhadli brzdnou dráhu svých vyšperkovaných vozidel, tudíž zacpali celý jeden jízdní pruh. Jako, hoši, fakt díky, ale učte se brzdit někde na parkovišti, tam kvůli vám nebude x lidí trčet v koloně. Já oceňuji vaše vyšperkovaná a vytuněná auta, ale při vší úctě vám doporučuji kolo, na volant a čtyři kola fakt nemáte koule. 

Konečně jsem vyjela z Prahy. Už po deseti kilometrech jsem svého muže v duchu prohlásila za nesvéprávného. Ten cestou zpět po odevzdání dítěte na soustředění jel "po starý", protože vosel blbě v Chlumci odbočil z kruháku. Pochvaloval si, jak se pokochal a zavzpomínal na staré dobré časy, kdy žádná extra dálnice k Chlumci nad Cidlinou nevedla. Počítám, že se pomátl. Proč, to nevím, asi to horko. 

Když jsem na pěti kilometrech absolvovala už pátý kruhový objezd a osmé omezení rychlosti, měla jsem pocit, že sním. 

Kdesi před Sadskou jsem si už lebedila, jak to teda jede. A že jakože s vyplazeným jazykem a neporušením dopravních předpisů bych mohla dojet tak pět minut po začátku závodů, takže jakože dobrý. 

Jenže ... v Sadské jsem se dozvěděla, že na Poděbrady je jakože objížďka. Když jsem byla v Nymburce, volám muži a povídám: Jsem v Nymburce. Ten dobrý muž pravil: Teprve? Povídám: Já vůbec nemám být v Nymburce. On: No jo, co teda děláš v Nymburce. Zbytek hovoru jsem křičela cosi o tom, že momentálně jsem na jakémsi kruhovém objezdu, kde přestali značit objížďku, ale že se teda držím cedule "Poděbrady", pročež vlastně vůbec netuším, kde jsem (pro rejpaly, telefonovala jsem s handsfree). 

Když jsem projížděla mezi lány obilí, slunečnice a kukuřice, vytočila jsem vedoucí voltižního tábora, abych ji požádala, aby Klárku uklidnila, že určitě přijedu, ale fakt nevím, kdy, protože momentálně vůbec nevím, kde jsem. 

Přijíždím ke křižovatce, kde mě obrovské žluté cedule varují, že se blížím k místu častých a vážných dopravních nehod. Když si tam tak přijedu, tak vidím po celé křižovatce různé díly aut (kolika, to fakt nevím), hasičská auta, záchranku, policii. Snažím se zorientovat v situaci, až vidím, že mi policista ukazuje, abych jela. Jedu a buší mi srdce ..... 

Když vjíždím do Chlumce nad Cidlinou, vím, že jsem cíli na dosah .... 

V Novém Bydžově se cítím krásně ....

V Měníku zjišťuji, že cesta trvající běžně hodinu a půl se protáhla na hodiny tři .....

Parkuju auto .... a zjišťuji, že jsem všechno propásla ...... Omlouvám se Klárce ... Ale večer u ohně s kytarou a kolující lahví vína ... jako kdysi dávno. 

A vrchol? 

Sestra Klárčiny kamarádky z oddílu se podívá na svoji matku v momentě, kdy obě řveme "tak kopni do tý bedny": Mami, ty to znáš? 

Povídám: Víš, my jsme taky jezdily na tábory. Sice na to už nevypadáme, ale taky jsme jako vy sedávaly u ohně a řvaly "kopni do tý bedny". 

Komentáře