pondělí 20. června 2016

Jak jsme jely na koně

aneb region razovity - den druhý 


Ráno jsme po vydatné snídani vyrazily na autobus. Dolů od chaty to šlo skoro samo, obdivovaly jsme krásné domečky (cestou do kopce jsem se soustředila na to, abych nevyplivla plíce, takže obdivovat jsem nemohla), opečovávané předzahrádky, psíka vykukujícího z okna. Sluníčko nás krásně lechtalo za krkem. Radost mi kalila akorát představa, že to večer budu šlapat nahoru. Krosnu jsem sice neměla, ale věděla jsem, že po celém dni u koní toho budu mít dost i tak. 

Za pomoci itineráře jsme se přepravily přes Olomouc a za pomoci milého pána (až na tu jezinku v trafice, která pozvedla obočí při každé mé otázce stran MHD v Olomouci, jsem nepotkala nepříjemného člověka. V tom je ta Morava prostě jiná, než Praha, to se musí nechat) jsme našly zastávku autobusu, nicméně HA!!! Problém. Měla jsem jet do Horky, ale jízdní řád mi nabízel v Horce asi pět zastávek. Volám Erně, která pravila, že mám vystoupit u Obecního úřadu. Ujistila jsem ji, že se poptám, kde jsou koně, a dorazíme. 

- Dobrý den, prosím vás, kde jsou tady koně? zvolila jsem paní mířící nakoupit do místního supermarketu Hruška. 
- Koně? No, to jste mě dostala. Počkejte! zamířila k jakýmsi dvěma mužům, kteří opouštěli supermarket Hruška a opírali se o jízdní kola

- Poraď tady paní, kde jsou koně! zavelela a zmizela v útrobách Hrušky

- Koně? Tady má každý koně, slečno, dva stojí před vámi. Nás byste nechtěla? 
- No, víte, já bych radši takový ty jiný koně, usmála jsem se, protože jsem nechtěla, aby mě ponechali napospas na návsi sice malebné, nicméně jsem si připadala ztracenější, než v New Yorku. 
- No, tak koně ... koně, dumal jeden nahlas.
- Mají tam být dnes jezdecké hry, snažila jsem se mu pomoct. 
- No, tak to je na lovecké, ale to se projdete, to je tak půl hodiny. 
- Půl hodiny? To mi neřekli! Víte co, já radši zavolám. 

- Ernoooooooo, mám jít na loveckou?
- Nééééééé. Já pro tebe někoho pošlu. 

Za chvíli brzdí před Hruškou auto a já už vidím známé tváře, Kuba vyskakuje z auta, objímá mě, naloží nás a jedeme opravdu kousíček, kde mám za chvíli v ruce hrnek s kávou, sedím ve stínu, pokuřuju cigaretku a Klára s dětmi trénuje na barelu. Vidím spoustu známých tváří, nějaké neznámé, ale všichni se bavíme, jako bychom se včera rozešli. Prostě pohoda. 

Závody začínají. 

- Drž se!!! Drž se!!!! volá někdo a já periferně vidím, jak Kuba vyskakuje ze svého místa rozhodčího, potom vidím koně, jak se ho někdo snaží držet, na něm kvílí jedna závodnice. 

Uf, všechno dobře dopadlo, děti dojely a jak to na paravoltižních závodech bývá, zvítězily všechny. Mám slzy v očích a snažím se něco vyfotit. Všechny děti třímají v rukou floty, na ramenou se jim houpají tašky s odměnami, všichni září a já, plačka obecná, prostě zase brečím. 

Balíme. Pomáhám, protože autobus nám před chvílí ujel a další jede za dvě hodiny. Nakonec nám Erna zajistí odvoz až do chaty Pod věží, co je vedle věže, takže té cesty do kopce jsem ušetřená. Dávám si pivo, Klárka kofolu, k tomu langoše a tradá do postele, sotva pleteme nohama. Klárka usíná v půli věty a já chvilku po ní. 



Žádné komentáře:

Okomentovat