pondělí 21. prosince 2015

Jak se blíží Štědrý den ...

... začínám být zase sentimentální


Ono je to trochu nebezpečný, že já jsem sentimentální, páč pak brečím, brečí lidi okolo a vůbec. Ale zase si to neodpustím, no. 

Letošní rok byl ve znamení nálezů a ztrát, o tom už jsem psala. Zase jsem udělala pár kotrmelců, natloukla si kokos, vstala, pofoukala a šla dál. To jsem prostě já. 

Babiččin odchod jsem si uvědomila naplno až někdy v době, kdy advent byl v plném proudu, když jsem zjistila, že pokud se nepochlapím, budeme letos bez cukroví. Vyhledala jsem tedy recepty a pak tu slzela do těsta na vanilkové rohlíčky, protože co bych dala za ty krabice plné cukroví, kterými nás léta zásobovala a které jsme nikdy nebyli sami schopni pozřít. Můj milý farář Strádal si jistě vzpomene, jak jsem ho vloni zásobila krabicemi cukroví pro potřebné. To letos nehrozí. Taky vyvstává problém, jak naložit s 25. prosincem, kdy jsme k ní jezdili na oběd. No, to ještě nějak vyřeším, co nadělám. Tož tu mám nějaké cukroví, dneska jsem splácala vánočku a zase mi došlo, že nebudu mít někoho, komu kus té vánočky dovezu. Pak mi zase ještě docvaklo, že jsem toho lososa na večeři koupila hodně, protože zase nebude komu ten kus dát. Prostě letíte životem a nějak vám některé věci nedochází. A když dojdou, jste z toho prostě tak nějak rozpačití. 

Ale abych nebyla jen negativní, tak na některé věci z tohoto roku jsem fakt pyšná. Povedlo se nám pro Kláru najít suprovou školu s perfektními učiteli. Třeba pan učitel matematiky je zlatý člověk :-). I třídní učitelka je báječná žena. Jsem ráda, že jsem konečně natrefila na někoho, kdo mi na rovinu řekne: Já do ní vidím jak do hubený kozy!!! Pokývám hlavou a ráda poradím výchovné metody, které platí na mé dítě. 

Taky jsem ráda, že se posunula ve voltiži. Zase jsem o tom psala tady. A tak dneska jásám nad tím, že moje dítě seskočí samo z koně, který cválá. Svatá prostoto!!!! Já bych se na tom zvířeti neudržela, museli by mě přikurtovat a ona nějak seskočí. Ale je spokojená, šťastná, tak není co řešit. Prostě je miluje :-) 

Mám radost ze svých Hamletků, mého dramatického kroužku. Miluju ty děti, jejich nadšení. Miluju i nadšení jejich rodičů. Vánoční besídka se nám výborně povedla, málem jsem tam uhořela. Rozhodla jsem se zahrát si s nimi a ta prskavka v mých vlasech nevydržela. Vytáhla jsem si chomáč vlasů a na temeni mám strup, který momentálně příšerně svědí, ale legrace to byla. 

Život se prostě skládá z maličkostí. Příjemných i nepříjemných. O tom je život. A tak přeji všem, aby ty krásné a šťastné střípky do mozaiky jejich života převažovaly. A pokud se přižene nějaký ten orkán, aby ho ustáli :-). 



PS: děkuji všem, co se mnou byli, když se zrovna nedařilo :-). Vážím si vás všech. 

4 komentáře:

  1. Taky jsem pred Vanoci sentimentalni, a mozna pro to po dlouhe dobe, urcite delsi, nez rok, opet navstevuji tento blog. Mozna z nostalgie, mozna, abych zjistila, jak se Ti dari, kdyz uz me na facebooku blokujes. Jsem rada, ze tento rok hodnotis vesmes pozitivne. I ja. A bude jeste lip. Krasne svatky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi tak nejak tusim, kdo je autorem. Teda spis autorkou. Asi tu nebudeme prat spinave pradlo. Napisu jen, ze az budu u kompu, tak tu blokaci ze sentimentu zrusim. Někdo se za tebe primluvil.

      Vymazat
  2. To není sentiment, to je příznak klimakteria. Chudáci kluci, kterým ses věšela na krk na Pražským hradě. Asi to bylo pro tebe příjemný a děsně vtipný. No nic, chtěli jsme volat Bohnice, ale když byly ty svátky....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to jinak, jak člověk stárne, mentálně se vrací do dětství, má potom nutkavou potřebu dělat věci, které těm, co jsou na tom mentálně lépe, připadají společensky nepřijatelné :-)

      Vymazat