neděle 4. října 2015

Kantoři a kantorky

aneb malé ohlédnutí za školními léty


Kantoři a kantorky, které jsem potkala, byli různí. Jako ostatně všichni, které v životě potkáváme, jsou různí. Bylo by mylné si myslet, že kantoři a kantorky jsou zvláštní živočišný druh, který je stejný podle šablonky a nejsou mezi ním žádné rozdíly :-). 

Nejradši jsme měli takové ty ranaře. Nemazali se s námi, dost nám nakládali a vůbec nic nám neodpustili, ale tak nějak jsme už jako malí smradi vnímali, že tohle jsou ti, kteří nám do života dají hodně a není dobré si je znepřátelit. Pamatuju naši fyzikářku na základní škole, které jsme na základě jejího účesu přezdívali cukrová vata a která se rozhodně neštítila nás titulovat "smradi" a "hajzli". Milovali jsme ji. 

Potom byli učitelé nerváci. Naše chemikářka. Při jakémkoli výkyvu se začala klepat, ruce se jí třásly a my z ní měli bžundu. Když se jí při chemických praktikách rozbilo víčko od kahanu, pokoušela se to tak dlouho uhasit hadříkem, až málem podpálila školu. Při jejích hodinách jsme po sobě stříkali vodu, neb v laboratoři jsme k ní měli neomezený přístup, nedávali jsme pozor, naše sloučeniny rozhodně nikdy neměly požadovanou barvu a konzistenci a sem tam se odkudsi čoudilo, bo jsme míchali, co  nám pod ruku přišlo a nedbali jsme jejích pokynů, cože dohromady můžeme a cože zase ne. Z chemie neumím nic a navíc tuto vědu ze srdce nesnáším. Vždycky totiž vidím tu vyklepanou ženu, která několik let poté, co jsem základku opustila, spáchala chudák sebevraždu. Nedala to. 

Pak byli učitelé takoví jakože normální. Tak nějak normálně nás učili, normálně s námi zacházeli a nechávali nás víceméně chladnými. Jejich hodiny v ničem nevybočovaly, my se nijak extra neexponovali je tejrat (bo děti jsou příšerný smradi a dokáží to těm pedagogům dát pěkně sežrat), udělali jsme si své a šli si každý po svém. Nijak se nám ani do budoucna nevryli do paměti, prostě prošli naším životem a zůstaly tam po nich jen poučky, vzorce a nějaké ty znalosti, které se časem uklidily do té části mozku, kterou začnete používat až v okamžiku, kdy za vámi přijde dítě s domácím úkolem. 

Největší srandu jsme ovšem měli vždycky z těch kantorů a kantorek, kteří byli trapní. Jak se takový trapný kantor projevuje? Většinou se do této kategorie řadí ženy. Nevím proč, ale některé učitelky měly v okamžiku, kdy vstoupily mezi nás, nutkavou potřebu zařadit se mezi nás. Obzvláště výrazné to potom bylo na škole střední, kdy už jsme se blížili k dospělosti. Byly to ženy ve středním věku, kam se dneska řadím já, které najednou jakože "omládly". Omládly pouze ve svých očích a jejich potřeba přiblížit se nám oblékáním, rétorikou, gesty a chováním vůbec v nás nejprve vzbuzovala údiv, potom všeobecné pobavení. Měli jsme z nich prču, byly trapné. A co my? Smradi jedny nevychovaný? Podporovali jsme je a pak se za rohem tlemili. Nebyly totiž jako my, byly o generaci starší, školní léta měly dávno za sebou a teď bylo jejich údělem stát za katedrou, kdežto my byli před katedrou. Ta katedra tam prostě byla a nedala se smazat, odnést, odstranit. A tak jsme se po odpoledních v hospodě smáli ...... neměli jsme totiž sociální sítě :-) 

4 komentáře:

  1. Neviděla jsi dokument o Zdeňku Svěrákovi Tatínek? Říkal tam, že mu přezdívali Přítel, jelikož je oslovoval : tak přátelé.... a zároveň přiznává, že asi nebyl úplně dobrý kantor... :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neviděla .... takže nemohu přispět troškou do mlýna :-)

      Vymazat
  2. Kantorka, která se živě zajímá o sexuální život svých studentíků, si koleduje o megatrapas. A já jí to přeju :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V mém případě by to mohla zkusit :-)

      Vymazat