Chudinka malá, teď už je určitě hluchá

aneb slyšej medúzy? 

Tuto skupinku nebylo možné na pláži přehlédnout. Pokud někdo ten den toužil po odpočinku na pláži, musel halt jít jinam. Tři ženy, pochopila jsem, že matka a dvě dcery, a děti. Nevím, kolik, ale soudě podle povyku jich bylo minimálně 30. 

Rozbalily své ležení a začalo pravé nefalšované plážové peklo. Kdo tuto skupinu znal z penzionu, jako já, mlčel, což já teda dělám málokdy, ale dámy byly v přesile a já se drobet bála. Děti přeci můžou všechno. Ostatně spolubydlící v penzionu se se zlou potázal, když si na dětský jekot a vřeštění stěžoval. 

Tyto děti především neposlouchaly. Tedy se den nesl ve znamená pokřikování na děti. A to pořád dokola. Řešení? Špunty do uší (možná je měly v uších ty děti) nebo stěhování jinam. Vytrvala jsem. 

Při koupání jsme s Klárkou zahlédly ubohou zbloudilou medúzu, tedy jsme si musely poměrně dlouze vysvětlovat, že ta chuděra je tak zmatená a vyděšená, že rozhodně (což jsem několikrát musela zdůraznit) nemá v úmyslu nás požahat. V poklidu jsme se koupaly a slunily až do okamžiku, kdy se na pláži strhl povyk. Teda spíš ve vodě .....

Medúúúúúúúúúúúzáááááááááááá ........., kvičely děti ve vodě.
Kdééééééééééééé? řvaly matky na pláži.
Medúúúúúúúúúúúúúzááááááááááá ....., odpovídaly děti.
Pomooooooooooooooooc!!!! přidaly k tomu

Matky se zvedly z ručníků a spolu s babičkou se vrhly do vody zachránit své děti. 

Po celou dobu děti vřeštěly tak, že to muselo být slyšet na kilometry daleko. Zraky odpočívajících lidí se obrátily ke skupince ve vodě, která poskakovala, vířila vodu, ječela, pištěla, kvičela, řvala ......

Matky odehnaly děti ke kraji a babička se pokoušela ono nebohé zmatené zvíře zahnat pantoflí do vody. 

Požahán nebyl nikdo a mě v tu chvíli napadlo, jestli medúzy slyší. Protože jestli ano, tak tahle chudinka určitě ohluchla, bylo to totiž, jako by strčila ucho k siréně, co se nám každou první středu v měsíci v poledne rozezní nad hlavami. 

Komentáře