Že se bojím koní,

není žádná novina


Že moje dítě sportuje na koni taky není žádná novina. 

Tak jsem se teď mezi těmi příšerně agresivními zvířaty zase tři dny pohybovala, páč jakože třídenní soustředění. Hodně jsem si dávala pozor, abych se náhodou neocitla u toho zvířete příliš blízko, přestože všechny koně byli buď přivázaný nebo je někdo držel, ale jistota je jako jistota :D. 

A do toho to moje dítě zase má nějakej požadavek. Již tři roky cvičí v kroku a ono jí to začíná být málo, ona chce do cvalu. Ano, rozumějte, že jako ten kůň poběží, z mého pohledu, příšernou rychlostí a ona na něm třeba jako bude stát. Že stojí na koni, který jde, jsem si už jakžtakž zvykla, že na něm udělá kotrmelec, jsem už taky vstřebala, ale tentokrát půjde o koně, který uhání kolem dokola a ta rychlost je zřejmě nesrovnatelná. Ne, ona CHCE. 

A tak jsem začala zjišťovat, jestli na to teda jako vůbec má. A bylo mi řečeno, že má. A tak prostě za pár týdnů jdeme za těma, co tenhle sport trénují, aby vyzkoušeli, jestli na to má nebo ne. A jestli má cenu jít o ten jeden krok dál a vykašlat se na krok a přejít na cval. 

A já už sháním nějaké hodně silné uklidňující léky ... 



Komentáře

  1. Díky za reportáž. Mladá je borka! (A kůň jí sluší.) M.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat