čtvrtek 14. května 2015

Padá nebo nepadá

jablko od stromu? 


Oba moji rodiče jsou strojaři. Ha!!! Pro jejich potomka (o kterém matka, když jsem si stěžovala, že mám vadné kyčle, umělé zuby a nosím brýle, prohlásila, že já jsem byla prototyp, až bratr se povedl) bylo rýsování hotovým utrpením. Přestože mi rodiče zakoupili mikrotužku, nikdy jsem netušila, kdeže do ní mám ty náplně (se mi to furt lámalo, dá rozum), vyzbrojila jsem se obyčejnou tužkou č. 3 (povětšinou tupou jako kopyto), příložníkem, pravítky, kružítkem a úhloměrem a jala jsem se vytvářet to dílo, které po mně bylo vyžadováno v rámci všeobecného gymnaziálního vzdělání. Matka omdlívala, otec odcházel (byl trochu prudší). Když jsem po drahné době zálibně odložila veškeré náčiní a vyrobila kontrolní přímku, zjistila jsem, že moje teorie typu milimetr tam a milimetr sem způsobí, že kontrolní přímka mine kontrolní bod o dobrý centimetr. Matka omdlela a otec si nalil. Zjistili, že projektant ze mně nebude. 

Jednou na mně matka vytáhla logaritmické pravítko, zálibně si jej prohlédla, něžně z něj oprášila prach a rozhodla se zasvětit mě do jeho tajů. Vzdala to a nalila si i ona. Logáro (jak jej familiérně nazývala) letělo zpět do šuplíku. A já vesele bušila do kalkulačky, bo tam jsem nemusela s ničím šoupat. 

Matematika jako taková pro mě byla drobet utrpením, profesor na gymnáziu Nad Alejí, které jsem úspěšně absolvovala, nade mnou stál a kroutil hlavou. Jmenoval se křestním jménem Miloslav a my mu familiérně přezdívali "Mejla". Jeho proslovy typu: Ivanko, vy nejste hloupá, vy jste jenom líná, jsem pouštěla jedním uchem tam a druhým ven, abych mu sdělila, že z matematiky uznávám jen a pouze procenta, bo se s nima počítají výplaty. Vzdal to i on, ale matce si na každé třídní schůzce postěžoval, že já, taková chytrá a tak na tu matematiku kašlu. 

Jo, matematiku jsem víceméně vypustila, chemií proplula, z fyziky si pamatuju jen zákon optiky, že když já vidím někoho, tak vidí i on mě. A tak jsem zoufale přemýšlela, cože s tím životem budu dělat. 

A pak tam byli. Profesorka společenských věd. Stála před námi spolu se svým manželem a najednou tu byl předmět, co mě opravdu zajímal. Hltala jsem základy psychologie, filosofie, sociologie, seznámila se s arteterapií a spoustou dalších věcí. Mladší ročníky se možná pousmějí, ale začala gymnázium studovat ještě před revolucí a obor "kulturně-výchovná činnost", který jsem si zvolila, sestával ze dvou předmětů. 

Prvním z nich byla Kulturní politika, kde jsme probírali kulturní politiku KSČ po etapách. Díky listopadu 89 se nám povedlo dostat jen k roku 1945. Další perly nám zůstaly utajeny. Druhým předmětem byla Kulturně-výchovná činnost, kde jsme se zasekli u rozdělení rolí v páchání té Kulturní politiky, takže nám přesně bylo známo, jaké funkce má Obvodní kulturní dům, Okresní kulturní dům a Ministerstvo kultury. 

Takže najednou nebylo co učit, proto nastoupili tito dva "pionýři", aby nás zasvětili do společenských věd. Za jeden a půl roku jejich působí jsem získala neuvěřitelný přehled. A také přesvědčení, že i ty rysy byly k něčemu dobré, že ani chemii není dobré zatracovat a fyzika je dokonce pro život docela použitelná. 

A po maturitě jsem se přesvědčila naplno, že měřit něco pořádně ušetří práci. Ono si tu délku pásu tapety jen tak odhadnout není úplně dobré. Když jsem kamarádce tapetovala pokoj, nadávala jsem na stavitele paneláku, že pravý úhel jim nic neříká, a vzpomínala jsem na Mejlu. Chemie je předmět, se kterým se dnes a denně setkáváme, a já si dodnes rvu vlasy, že jsem líp neposlouchala, protože bych daleko dřív zjistila, že složení noname přípravku do myčky je naprosto stejné jako toho značkového, jen ten značkový je třikrát dražší. A fyzika? No, kdybych se jí více věnovala, tak by mi došlo, že pokud chci do té láhve přihodit citrony, je dobré si nechat prostor, a došlo by mi to dřív, než bych byla nucená vytřít půl kuchyně. Stejně jako fakt, že až prostým pokusem jsem zjistila, že není dobré třepat láhví se sycenou limonádou a hned ji rychle otevřít :-) 

A ty společenské vědy? No, nepřipadám si jako tydýt, když se ocitnu někde ve společnosti. Ostatně proto se tomu říká společenské vědy. Vzorec vody si lidi mezi sebou asi jen tak nesdělují (a já ho vím, abyste jako věděli :-)), ale o náboženství, knihách, výtvarném umění, divadle, filmu a dalších věcech se baví poměrně často. A přestože nevím všechno (protože to ani nejde - to můj otec, ten měl kybernetickej mozek, ale já jsem halt asi padla daleko od stromu), tak vím, že není úplně ostuda říct, že nevím, protože ten základ, ten tam prostě je. Díky těm dvěma :-). 

A vlastně díky i mým rodičům, kteří mě nutili číst, debatili se mnou a mezi sebou o spoustě věcí. A přestože jsem padla daleko od stromu a k rýsování tuží jsem se nikdy nedostala, tak myslím, že vychovali a vypustili do života osobu, za kterou se nemuseli stydět. Věděli totiž, že konverzace na jakékoli téma mi nečiní potíž. Neurazím lidi tím, že nevím, že krávy jsou v Indii posvátné, že Židé nejedí vepřové a že nalít muslimovi víno je skoro sebevražda. A nakonec se dokážu zapojit i do té chemie. Dávám k dobrému příhodu, jak jsem v chemických praktikách ochutnávala roztoky ....

Mimochodem ... znáte někoho, kdo padl ještě dál? :D

4 komentáře:

  1. Zájmena ti nejdou :-(
    " projektant ze mně nebude. Jednou na mně matka vytáhla logaritmické pravítko,"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, vidíš .... díky za opravu a omluva hluboká :-)

      Vymazat
  2. Ivano, prosím, TUŠ! (já vím, "a na bílou kůži ti napíšu tužíííí...".) Markéta P.S. Oba rodiče matematici, já historička. Syna jsem od miminka tahala po galeriích - roste z něj biolog, z dějáku taktak prolejzá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Práce kvapná, málo platná :-), tentokrát jsem po sobě nečetla. Ale ano, připouštím, tento blog se gramaticky příliš nepovedl :D

      Vymazat