čtvrtek 26. března 2015

Mé zážitky z hromadných vývařoven

aneb jak jsem zvracela do talíře s rajskou omáčkou


Ano, mohlo mi být takových deset let, kdy jsem vrátila obsah žaludku zpět do talíře, a to poté, co jsem byla dozorující učitelkou nucena se vrátit, neboť odhalila sofistikovaně schované hnusné maso (pod těma knedlíkama fakt nebylo vidět) a s přednáškou, že soudružky kuchařky s tím měly takovou práci (jistě, narvat hezké maso do kabel a nám dát ten hnus flaxovatej), jsem se musela usadit a jíst. No, jedla jsem opravdu jen chvíli, potom se mé tělo vzbouřilo a vše vrátilo. Byla jsem označena za potížistku, ale dojídat mě už fakt nenutili :-). 

Od té doby jsem prošla mnoha jídelnami a vývařovnami, kdy opravdu vzpomínám na kuchaře Jirku v jedné praci, který byl fakt super. A taky dobře vařil. Jeho špenát byla božská krmě a on si brzy zvykl, že si dávám do hlubokého talíře pouze špenát a k němu tak dva bramborové knedlíky. Vyzbrojím se lžící a jím. Měl radost, hodně strávníků mu nad špenátem ohrnulo nos :D. 

Dnes se směji své představě školní jídelny, jak jsem si ji vysnila v době, kdy jsem do školy fakt ještě těšila. Ve školní jídelně, kam jsem měla nastoupit, totiž vařila naše sousedka a vždycky mi říkala, že se těší, až tam budu chodit. Já se taky těšila, protože jsem si myslela, že si sednu k prostřenému stolu a kuchařka mi přinese jídlo. Jsem si tak nějak prostě myslela, že školní jídelna rovná se taková jakože restaurace, kde budu obsloužena dobrým jídlem dle vlastního výběru. První den jsem z toho byla tak znechucená, že jsem učitelce týden do očí tvrdila, že nemám zaplacené obědy, než jsem byla odhalena a odeslána do fronty na smradlavý tác, špinavé příbory a flaxovaté maso. Sousedka - nesousedka, flákota byla prostě hnusná vždycky. Hlášku "bez masa, prosím" mi žraly kuchařky asi tak dva dny, pak mi tam to maso začaly házet s tím, že maso se jíst musí, pročež jsem potom ojídala přílohu a nerudovsky dumala: Kam s ním .....

Ještě si vzpomínám, že na gymplu vařili dobře. Tam dělali zase výborný rýžový nákyp. Ale zase se francouzský student z výměnného pobytu dost divil, proč TOMUHLE říkáme francouzské brambory, aby jeho spolužačka označila rizoto za něco, co oni dávají doma kočce. No, každý máme něco a každá jídelna měla taky něco. 

Ve škole teď neustále bojuji s personálem, protože si nepřeji, aby nutili Kláru dojídat. Moc dobře si totiž pamatuju na tu rajskou ..... Konflikt proběhl postupně od třídní učitelky přes ředitele školy až po družináře a učitelku z paralelky, kde jsem už skutečně musela použít argument, že až ty obědy bude platit ona, nechť s nimi nakládá dle vlastního uvážení, ale že dosud je platím já, takže ponechávám na libovůli toho dítěte, jestli to jíst bude nebo ne. Někdy se to dítě při dotazu na oběd tváří značně znechuceně, jako třeba včera, když mi popisovala sekanou. Rozumím jí. Mleté maso nejím, jsem totiž toho názoru, že mám zuby. Sekačku a podobné kuchyňské výplody tedy považuji za potřebu spotřebovat něco, co by se jinak už spotřebovat nedalo, tudíž k tomu pojímám značnou nedůvěru. Prostě nevím, co jím. Oproti domu jsem ji dnes vyzvedávala "po o" (něco je fakt neměnné), pročež se vyřítila z jídelny a ještě měla plnou pusu knedlíků, páč knedlo-vepřo-zelo je prostě knedlo-vepřo-zelo a taky je prostě a jednoduše neměnné. 

A tak jo - jídelny jsou vlastně fajn. Člověk tam pokecá, občas někoho potká ..... ale domácí strava je pořád domácí strava. I to knedlo-vepřo-zelo prostě udělám doma líp, i když nechci kuchařku naší školy obvinit z toho, že vaří špatně. Vaří dobře :-), jen se někdy netrefí a ani se nemůže trefit do chutě všem :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat