Soudce lynč, pes a rychlé nohy

aneb já jí rozumím, ale měla mlčet


Každá matka má tendenci vidět na svém dítěti jen to lepší. Občas vám někdo musí otevřít oči. Znám to. Jenže potom většinou mlčím nebo si posypu popel na hlavu a doma je čoud. Byl třeba zrovna včera. Sice na jednu stranu oceňuji pohotovost devítiletého dítěte, které absenci domácího úkolu vysvětlilo tak, že měla nabitý program. Jsem jí ho večer odbila tak, že se nestačila divit. Především veškeré prostředky elektronické komunikace jí byly odebrány na dobu déle, než jeden týden, aby měla dostatek prostoru na dopracování všech úkolů z anglického jazyka. Ale to jsem odbočila.

Matka Marka Půčka, který srazil v srpnu mladou dívku na autobusové zastávce, potom utekl a zřejmě byl pod vlivem návykových látek, pročež mladá dívka svým zraněním i přes okamžitou pomoc kolemjdoucích a potom také záchranářů podlehla, promluvila u soudu. Ona tedy přímo nepromluvila, ale soudkyně přečetla její vyjádření. 

Marek prý vyrůstal ve spořádané rodině. Tomu jsem schopná věřit. Chodil na fotbal, kde podstupoval dril. I tomu věřím. A není prý gauner, šmejd nebo dokonce zabiják. No, tomu tak nějak málokdo teď věří. Ani já tomu bohužel nejsem schopná věřit. 

Každému, kdo sedne za volant, se může stát, že někoho srazí, někoho nabourá. A může se stát, že ta nehoda bude mít fatální následky. Pravděpodobnost fatálních následků je přímo úměrná tomu, jak se na silnicích chováme. Jestliže se v obcích pohybujeme předepsanou rychlostí, nečumíme po ptákách (někteří po holkách), netelefonujeme, nejsme pod vlivem ničeho, fungují nám brzdy a tak vůbec, je vysoce pravděpodobné, že ke střetu nedojde nebo jeho dopad nebude pro nikoho fatální.

Jestliže se někdo řítí po Praze rychlostí vyšší, než je povolená, je pod vlivem čehosi, na klín mu prý skočí pes a ani si nevšimne, že někoho srazil, tak já nevím, jak ho vlastně pojmenovat. Jednou jsem srazila kočku a sakra jsem o tom věděla. Jednou jsem viděla, jak někdo srazil srnu, počítám, že o tom věděl taky. Tohle musela být rána jako z děla, ta holčina zemřela. To nebylo ťuk, to bylo buch. 

Už si nevzpomínám, jak onen mladík odůvodňoval svůj útěk od auta, které nechal otevřené stát vprostřed křižovatky, ale myslím, že to byla zase podobná výmluva jako s tím psem a dá se jí věřit stejně, jako tomu, že si nevšiml, že někoho srazil. A já bych jí věřila stejně jako jeho vyjádření, že nebyl pod vlivem. Ono snad pár svědků vypovědělo, že byl. Když dorazil spořádaně na policii, tak už nebyl. No, překvapení, že. Ach jo. 

Jeho matka ho teď obhajuje u soudu. Jako matka má právo stát za svým dítětem. A myslím, že i povinnost. Jestli není Marek Půček úplná zrůda, tak není na větvi z toho, co udělal. Určitě taky není na větvi z toho, co ho zřejmě čeká. Jeho matka je tu proto, aby za ním stála i v okamžiku, kdy je celý svět proti němu. Je to její náplň práce jako matky. Rozumím jí. A jsem přesvědčená, že ani pro ni není celá tato kauza příjemná. Jestli není kreatura. 

A přesto všechno si myslím, že měla mlčet. Měla mlčet, protože její syn někoho zabil. Nebyla to nešťastná nehoda, podle toho, co svědci vypověděli, se Marek Půček choval na silnici jako gauner, na sociálních sítích se projevoval jako šmejd a zabil, tak je zabiják. Ať se to jeho matce líbí nebo ne.

A taky myslím, když tak čtu všechny ty diskuse, že by celá Půčkovic rodina měla být ráda, že u nás není povolen soudce lynč a že Marek Půček nyní vlastně požívá ochrany nápravně-výchovného zařízení. Lid je rozezlen a naštván. Zcela právem. Všichni se po ulicích pohybujeme, pouštíme tam své děti. A je děsivé vidět, že se vám dítě nemusí vrátit domů, protože jenom čekalo na zastávce, až přijede autobus. A to všechno jenom proto, že panu Půčkovi PRÝ skočil na klín pes ....

Komentáře