pátek 3. ledna 2014

Tak já toho psa naučím mňoukat

aneb sousedské spory



Měli jsme psa. Besíčka. Ona to teda byla Bessi, kterou jsem nazývala Obluda, protože Obluda to byla. Nebyla ošklivá. Naopak, byla k pomilování. Matka krátkosrstý jezevčík (to bylo jistý, to jsme viděli), otec (dle odborného zhodnocení veterinářem) zřejmě knírač pepř a sůl. Výsledkem bylo stvoření délky jezevčíka, na vyšších nožičkách, srst černá melírovaná pepřasůl. Ale ten kukuč. Jeden by ji pomiloval. Když se o to někdo pokusil, nedbajíc našeho varování, odnášel si výstavní modřinu. Nikdy neprokousla, ale tak nějak stiskla. Na předloktí milovníka psů se vynacházel nejprve výrazný otisk zubů se zarudlým okolím, který postupně zmodral a posléze se choval jako každá modřina. Časem se přes všechny různé barvy dostal až k žluté a zmizel.

Jako třeba jeden můj kamarád, který vlastnil (teda jeho rodina) smečku vpravdě "přátelských" plemen. Od dobrmany přes brazilské fily až po rotvajrely jste tam našli snad kdeco, co se rozhodně nedá nazvat společenským psem. Rozhodl se, přes moje výslovné varování, přátelit s Besíčkem, pročež odcházel s modřinou na paži, páč byl tak neopatrnej a dřepl si na bobek. Besíček ho chvíli obcházela a potom se mu zezadu zákeřně zakousla do ruky. Sundat jsem ji musela já, pak jsem ji musela zavřít a ještě půl roku poslouchala cosi o nezvladatelných čoklech. 

My jsme to věděli. Psa jsme vodili na vodítku, mezi lidi s náhubkem a před všemi příchozími jsme ji zavírali, aby náhodou neutrpěli nějakou újmu. Ale i tak jsme Besíčka všichni milovali. Dokonce i já, která se v hierarchii Besíčkovo smečky vynacházela dalece za ní. Besíček se totiž rozhodla, že vůdcem smečky je otec. V jeho těsném závěsu vynachází se matka, páč ta plní misku na žrádlo. Potom byl bratr, ten nejčastěji venčil. Potom byl Besíček, potom dlouho nic a potom jsem byla já. Zvykla jsem si. Naučila se postřehu, abych minimalizovala riziko modřin. Když se Besíček uvelebila vprostřed mé postele, naučila jsem se stočit v rožku, abych náhodou Besíčka nějak neuzurpovala a pokud se Besíček rozhodla, že z gauče se na televizi bude dívat ona, sedla jsem si na zem. 

A Besíček štěkala. Jako každý pes. Až jednou došlo na stížnost na Místní národní výbor, protože naše sousedka je ze štěkání toho psa celá jurodivá a jistojistě brzy skončí na psychiatrii. Řešilo se to tehdy důkladně. Myslím, že kdyby sousedce Besíček prokousla krční tepnu, nebylo by kolem toho takové haló. Sousedka se usadila společně s mým otcem na jednání jakési komise MNV a započala svůj proslov, kterým hodlala dát najevo, jak narušenou už má nervovou soustavu, slovy: "Já jsem z toho psa tak vyřízená, že jim ho snad otrávím!!!" Myslím, že se jí povedlo všechny přítomné přesvědčit o tom, že by potřebovala zásah odborníka. Nikdo normální takovouhle výhrůžku před svědky, navíc úředními, nevyřkne. Komisi spadla brada, můj otec milou sousedku upozornil, že právě celá komise sestávající z pěti lidí slyšela, že nám chce otrávit psa, že jí teda přeje, aby se tomu psovi v dohledné době nic nestalo, připojil dovětek, že se ho pokusí naučit mňoukat a šlo se domů. Sousedka se ztrapnila už na začátku a páč otec byl v projevech ještě pohotovější, než já, spadla soudruhům brada a vlastně se nic nevyřešilo. 

Vyřešilo se vše za pár dnů, když nám další sousedka pošpitala, že tuhle vytahovala z našeho zvonku sirku. Besíček totiž štěkala vždy, když někdo zvonil, a to hlasem vskutku hrůzostrašným, takže by velmi pravděpodobně od vstupu odradila i útvar rychlého nasazení. Navíc měla dar štěkat dvojhlasně, takže nezasvěcení měli dojem, že se uvnitř nachází dva psi velikosti telete, cenící tesáky, připraveni zakousnout každého, kdo v nedobrém i dobrém přichází. 

I uspořádali jsme léčku a tak jednou ráno nachytal můj bratr paní sousedku, kterak do našeho zvonku rve sirku a zkoprněle mému smějícímu se bratrovi vysvětluje, že to je proto, aby pes neštěkal. Na MNV nakonec neskončila, protože můj otec zavřal na celej barák, že on je gentleman a s nějakou nervově labilní babou si ruce špinit nebude. Od té doby byl klid a Besíček se v naší přítomnosti dožila pěkných 14 let. 

Zesnula potom na svém oblíbeném místě před televizí v přítomnosti té, která jí vždycky plnila misku :-). 




Žádné komentáře:

Okomentovat