úterý 3. prosince 2013

Minimax jsme naštěstí nepotřebovali,

přesto by vánoční příhody naší rodiny vydaly na nějakou pěknou písničku



Přestože jsme zatím nemuseli (ťuk, ťuk, ťuk) hasit byt poté, co by některý člen rodiny oslavoval s prskavkou v ruce, ani nám žádný strejda s dědou nezpříjemňují sváteční večer houslovým koncertem, občas se v rodině zadařilo. 

Kapra jsme pod skříní sice nelovili, ale pamatuji jednoho skutečně zvoceleného jedince, kterého otec kdesi pořídil a potom se ho za statečné asistence matky pokoušel zavraždit, zatímco my jsme s bratrem řvali, že už nemáme mazlíka ve vaně. Smažený kapr nakonec byl a dokonce to nebyl žádný jiný. Otci se vražda podařila, matka vygruntovala kuchyň a štědrovečerní večeře byla zachráněna. 

Jedny vánoce byly ovšem obzvláště vypečené, protože mezi našimi proběhla ve stresu z příprav jakási animozita již v osm hodin ráno a otec se odebral na vánoční trhy pod záminkou nákupu jakýchsi posledních drobností pod vánoční strom. Páč jsem už byla dospělá, bylo mi naprosto jasný, že prchnul před řádící matkou, která od brzkého rána, kdy nás všechny vykopala z postele, jen rozdávala příkazy. 

A tak zatímco matka v ložnici balila poslední dárky, já byla odeslána uklidit a umýt koupelnu, vyzbrojil se bratr nožem a hotovil se ukotvit vánoční stromeček do stojánku. 

"Jsem se říz, ségra.", odstrčil mne od umyvadla, aby měla krev kam odkapávat. 
"Jdu ti pro náplast.", pravila jsem a zmizela. 

Bušila jsem na dveře ložnice a pištěla, kdeže máme náplast, že bratr se řízl. Matka velmi pravděpodobně v tu chvíli naprosto přesně věděla, kde má plavky, ale náplast jsme nemohly najít ani jedna. A jak jsme tak obě po bytě hledaly tu náplast, ozvalo se z koupelny nesmělé: "Hele, to asi nebude stačit, kouká mi tam kost."

Sadista kdesi ve mne se probral a letěla jsem do koupelny, abych se podívala, jak taková lidská kost vypadá. 

"No joooooo, mamííííí, vona mu tam fakt kouká kost!!!", kvičela jsem blahem skoro jako Hannibal Lecter, protože jsem to viděla poprvé v životě a já jsem osoba hodně zvídavá. 

"Já to nechci vidět!!!", vřeštěla matka a nadirigovala nás oba na pohotovost. Tu jsme měli přes ulici. Cestou jsem začala dumat, jestli můj 16-ti letý bratr patří na dětské nebo na dospělé. Otevřela jsem dveře čekárny na dětském, kde řvalo asi tak 20 dětí ve věku od 0 do 6 let, dveře jsem zabouchla a přetáhla bratra na dospělácké oddělení. Tam nebyl nikdo. Ani pan doktor. Teda, byl tam, ale momentálně se sprchoval. Seděli jsme, bratr tlačil utěrku na kost a poslouchali jsme, jak si pan doktor ve sprše zpívá. Počkali jsme, až dozpívá a vyjde ven. Čekárnu oblil opar voňavky zn. Axe. Vzal bratra dovnitř a za minutu ho vyslal ven s tím, že máme jet do nemocnice. 

Doplazili jsme se domů. Matka mezitím marně sháněla otce přes první mobilní telefon (takový ten, co jste na něj potřebovali vozík, páč unést se nedal). Otci vesele vyzváněl telefon v autě a tatíček nakupoval na trzích. 

Bratr začal mírně zelenat právě v okamžiku, kdy otec telefon zvedl a potvrdil, že teda je za 20 minut doma. Podložila jsem bratrovi nohy a vyčkávali jsme. Kolem poledne vyvezl otec bratra na pohotovost, vrátili se po osmé večer, bratr byl obdařen 8-mi stehy a otec příšernou zkušeností z pohotovosti na Štědrý den.

Šťastné a veselé :-) 

2 komentáře:

  1. Na žádnou takovou drasťárnu si u nás nevzpomínám, ale jednou jsme zůstali bez kapra, poněvadž se mi zdál slizkej, špinavej a smrdutej tak jsem ho v tý vaně vzala jarem a kartáčem. A fakt z gruntu :-)

    OdpovědětVymazat